S PAPÍRY nebo BEZ?


Na světě existují více než čtyři stovky uznaných plemen psů. Z takového množství si každý zájemce o psa může vybrat přesně „na míru" toho svého. Dokonce kdyby se snad někomu zachtělo plemeno, které neuznalo FCI, může zalovit ve vodách standardů uznávaných britským nebo americkým Kennel Clubem.

 

Co vede, přesněji - mělo by vést, ruku budoucího majitele psa při výběru plemene?

V první řadě pochopení společenské charakteristiky plemene, jeho vloh a vlastností garantovaných standardem. Pes s vyvinutým loveckým pudem se příliš nehodí jako hlídač kachní farmy, krátkosrsté společenské plemeno nemůže žít celoročně v boudě a norníka by si neměl pořizovat majitel okrasné zahrady. Těžko si lze také představit dlouhosrstého bernardýna pobíhajícího na plážích, dejme tomu na Mallorce, nebo saluku žijící celoročně v Krkonoších. I když jsou psi dostatečně adaptabilní a přizpůsobí se životu, který jim jejich pán nabídne, je otázkou, bude-li trávit dny a roky v podmínkách, pro které nebyl po generace svých předků šlechtěn, šťastně a spokojeně.

S tím souvisí neméně důležité správné posouzení vlastních fyzických i psychických schopností. Mírný, příliš demokratický člověk, navíc se slabší fyzickou konstitucí, bude jen s obtížemi úspěšný při výchově velkého plemene proslulého samostatným uvažováním, někdo méně trpělivý zas nedokáže trávit hodiny péčí o srst psa a jiní mají tak delikátní žaludky, že by po svém psovi neodklidili příčinu i následek venčení. Často se doporučuje (a občas se připra-vují i zákony v tom smyslu), pro koho se hodí a případně komu povolit a komu nepovolit držení některých plemen, většinou nesprávně označovaných jako „bojová". Podle takových rad prý stafordi, pitbulové, fily a spol. nepatří do rukou agresivních lidí, což je tvrzení skrz naskrz hloupé, neboť by na druhou stranu znamenalo i to, že existují plemena pro násilníky vhodná.

Jako další z řady argumentů pro nebo proti konkrétnímu plemenu by každý zájemce měl zvážit, co je schopen a ochoten zvířeti nabídnout. Z hlediska bydlení (či ustájení) musí každý zvážit, kde hodlá svého psa „ubytovat". Jiné plemeno může pobývat v zimě i v létě v kotci nejen kvůli extrémním výkyvům teplot, ale i pro svou menší závislost na kontaktu s pánem a jeho rodinou; jiné vyžaduje ustavičnou blízkost své nové smečky, bez které by doslova strádalo. Teriéři se sklonem ke štěkání mohou vyvolat v paneláku sousedské neshody, sibiřský hušky bude trpět v přetopeném bytě a irský vlkodav zabere polovinu místa v garsonce.

Plemena závislá na větší míře pohybu potřebují pravidelně odčerpávat energii. Pořídí-li si je člověk, který sám nesportuje a za vyčerpávající pokládá jednu delší procházku denně, neměl by si sportovního psa vůbec pořizovat - případně psa netrestat, když si sám najde způsob, kterým svůj elán vybije - ale který se pánovi určitě líbit nebude.

Každé plemeno má jinou spotřebu pánova času. Pracovní a sportovní plemeno by přece bylo škoda nechat krnět doma na gauči, takže je třeba chodit se psem do psí školky, na cvičák, do lesa, a také na soutěže nebo (se všemi plemeny) na výstavy.

Podstatnou otázkou je také otázka finančních nákladů. Investice do pořízení kvalitního psa s průkazem původu velkého nebo obřího plemene může být srovnatelná s koupí psa i několikanásobně menšího. Velikost psa není úměrná výši výstavních poplatků - ty jsou u všech plemen stejné, ale úměrně s jeho velikostí stoupají majiteli náklady na krmení, veterinární péči, ustájení psa, péči o exteriér, za odborný výcvik a třebas i za přesuny dopravními prostředky. Měnit se můžou i pojistné sazby, i když tady pojišťovny přihlížejí spíš než k velikosti psa k míře jeho ohrožení podle toho, k jakému sportu nebo práci budeme psa využívat.

Stejně důležitá je i otázka citové investice: zatímco ryzí pragmatik bude schopen dát psa pryč ve chvíli, kdy zjistí, že nikdy nenaplní jeho vystavovatelské, pracovní nebo chovatelské ambice, jiný chovatel sice rezignuje, ale psa si přesto ponechá, protože je to živá bytost, za kterou přijal odpovědnost a se kterou jej pojí citový vztah.

Dalším důležitým momentem při volbě plemena je rodinné zázemí budoucího majitele psa: vždy je dobré mít v záloze ochotné příbuzné, případně sousedy a přátele, kteří zaskočí, kdykoliv bude třeba psa pohlídat; to platí vlastně o každém zvířeti, které si hodláme pořídit. S velkým plemenem je ovšem zapotřebí doprovod druhé osoby k veterináři (např. kvůli vyzdvihnutí na vyšetřovací stůl nebo k naložení psa po narkóze do auta), a v případě, že rodina hodlá odcestovat na dovolenou, ochota okolí k hlídání se snižuje úměrně se stoupající velikostí psa.

Z hlediska veterinární péče by měl být každý zájemce o konkrétní plemeno seznámen s případnými zdravotními riziky, která s sebou mohou nést. U některých se ve větší míře objevují sklony k pro ně typickým chorobám, jako je slepota, dysplazie, problémy  s chrupem apod. Mezi základní povinnosti, které by měl každý majitel mít vůči svému psovi, patří poskytnutí alespoň základní výchovy. Některá plemena se všeobecně vychovávají lépe, jiná hůře - což je dalším důvodem pro důkladné zvážení výběru psa i svých schopností, vč. disciplinovanosti všech dalších zúčastněných. I ta nejmenší čivava je psem se vším všudy - a bude-li vědět, kdo je vůdcem smečky, resp. že to není ona, přispěje to ke spokojenému soužití s ostatními členy skupiny. A každý pes by měl mít zvládnutý základní výcvik, což je nejen základním předpokladem jeho ovladatelnosti, ale přispěje i k porozumění mezi „pejskaři" a „nepejskaři".

Ale i když budete při výběru plemena vedeni jen touhou mít plemeno, které nikdo jiný nemá, přesto i vy budete mít téměř stoprocentně zaručeno, jaké velikosti při správné péči pes doroste a co od něho můžete očekávat co do výkonu nebo ovladatelnosti.

Značka „čistokrevný bez PP"

Z předchozího je patrné, proč vybírat psa čistokrevného, s doloženým původem. Takoví psi se vybírají zpravidla jako štěňata přímo od chovatele, takže se budoucí majitel dozví více nejen o rodičích a prarodičích vybraného psa, ale také o tom, jak byl odchován, socializován, krmen, odčervován a očkován, a ještě podle jeho chování uprostřed vrhu může odhadovat jeho budoucí povahu. Správný chovatel poskytne majiteli- začátečníkovi i první cenné rady pro první společné chvíle doma i do budoucna.

Proč si přesto někteří chovatelé vyberou psa pod značkou „čistokrevný bez PP"? Pravděpodobně chtějí ušetřit. Ovšem pes proklamovaný jako čistokrevný nemá průkaz původu proto, že jej nemohl dostat z nějakého závažného, pravděpodobně zdravotního důvodu. To, že u vícečetných vrhů je možné příslušný doklad získat jen pro několik jedinců, je mýtus, který nejspíš záměrně šíří sami někteří chovatelé, aby se alespoň za část ceny „zbavili" štěněte, které nemá šanci na bonitaci. Takovou vylučující vadou, patrnou už v raném štěněčím věku, jsou např. u samců nesestouplá varlata. Dá se předpokládat, že určité defekty se opakují v částech vrhů některých chovatelů už po několik psích generací, aniž by byli „přenašeči" vyřazeni z chovu. To, že budoucí majitel takového „čistokrevného psa bez PP" ušetří při jeho pořízení, může ve finálním součtu znamenat mnohem vyšší celkové náklady na diety a na veterinární péči, nutnou často po celý život psa.

Otázka je, zda a případně jak se bránit přílivu dalších a dalších štěňat tzv. čistokrevných. Zastánci této skupiny budou tvrdit, že chov psů s doklady je byznys, že psi bez dokladů za nic nemohou a že je přeci nenechají vyhnat, utratit apod. To jistě ne - ale pokud jde o majitele těch psů, kteří přenášejí konkrétní postižení na své potomky, neměli by na těchto psech dál chovat (a také je prodávat); štěňata již narozená by v dospělosti  neměla být připouštěna, třebas se na nich vada neobjevila, natož pak štěňata s vadou prokázanou, kvůli které nemají průkaz původu; není od věci nechat takové psy kastrovat, aby se jejich vada ani při nechtěném krytí nepřenášela na další generace.

Pravděpodobně by měl i tady platit zákon trhu, který říká, že kde není poptávka, není nabídka.


Kříženci, voříšci a spol.

Žijí mezi námi kvůli neznalosti, nepozornosti, nedbalosti, hlouposti..., a to nikoliv své, ale naší, lidské. O voříšcích se říká, že jsou nejchytřejší, o nalezencích, že nejvděčnější. Obojí může být pravda, ale stejnou pravdou také zůstává, že u křížence (třebas čistokrevných psů) se nedá odhadnout, která povahová vlastnost převáží, a u nalezeného psa se neví nic podstatného pro budoucí společný život: u štěňat nelze odhadnout velikost, do které dorostou, stejně jako jsou velkou neznámou povahové sklony předků psa; budoucí majitel netuší, za jakých podmínek pes vyrůstal, zda byl dostatečně socializován mezi svými sourozenci i mezi lidmi, jak zareaguje na podněty, které se člověku budou zdát malicherné, ale psovi připomenou nějakou život ohrožující zkušenost; neví se nic o tom, jak a čím byl krmen, k jakým onemocněním má vrozené dispozice a jakými už trpí.

Proto je dvojnásob chvályhodné, že jsou mezi námi lidé, kteří se i takových psů ujímají, dávají jim domov, všestrannou péči a lásku. Nejsou výjimkou majitelé, kteří si ke svému „papírovému" psovi pořídí „bezpapíráka" a naopak. Psi naštěstí netrpí předsudky, jak asi ví každý majitel psa, a kamarádí se s kdekým bez ohledu na původ.


text: Planeta zvířat 03/2010 web: www.planetazvirat.cz