ČLÁNKY / ARTICLES

První kroky se štěnětem.

Připravte se na péči jako s dítětem.


Roztomilé lumpárny, které budete tolerovat, můžou nastartovat pozdější problémy. Už od počátku pracujte na tom, aby se štěně učilo poslouchat a zároveň cítilo, že patří do rodiny. S čistotným a poslušným psem vám nebudou hrozit konflikty se zvířaty ani lidmi.

Štěněti by mělo být alespoň sedm týdnů. Předtím totiž prožívá důležité období, kdy se socializuje. Když ho od matky a sourozenců, případně od psích náhradníků vezmete dřív, mohlo by se to později projevit na jeho vztahu s dalšími psy a také s lidmi.

Nezáleží na tom, jestli jste štěně koupili od chovatele nebo adoptovali z útulku, mějte na paměti, že je jako malé dítě. Bude hodně spát, jíst a hrát si. Také se mu bude stýskat. Stesk mu musíte pomoct zvládnout a ještě ho učit čistotě a základům poslušnosti.


Připravte mu domov, vezměte si dovolenou

Počítejte s tím, že ze začátku bude potřebovat víc vašeho času. Pokud to trochu půjde, vezměte si alespoň na týden dovolenou, než si pes nebo fenka na nový domov zvykne.

Ještě než si štěně přinesete, měli byste pro něj částečně uzpůsobit byt. Ukliďte z dosahu ostré a malé předměty, které by mohlo v zápalu hry nebo průzkumu okolí spolknout, zabezpečte elektrické zásuvky a kabely, dejte pryč ubrusy, za které se štěňatům krásně tahá.

Připravte se na to, že boty budete nějaký čas pečlivě uklízet, bývají oblíbeným předmětem psích her. Nachystejte pelíšek, misku na jídlo a na vodu. Kupte kvalitní štěněčí granule, šampon, kartáč na vyčesávání, alespoň tři hračky. A vyberte dobrého veterináře v okolí.


Tady je doma

Po příchodu udělejte štěněti exkurzi po celém prostoru bytu. Musí si všechno pořádně očichat a zjistit, kde má misku s jídlem a vodu. Postupně ho seznamte s dalšími členy rodiny. Protože to je náročný začátek, po chvíli ho uložte do připraveného pelíšku, kde si bude moci odpočinout.

Protože bude mít tendenci z něj vylézat, jakmile se vzdálíte, na chvíli se k němu posaďte. Když mu dáte hračku a deku, nejlépe tu, kterou jste mu přinesli z jeho předchozího domova, bude mu lépe.

 

Ze začátku venčete často

V zápalu seznamování s prostředím nezapomeňte, že je potřeba, aby se pes hned zpočátku naučil, že se loužičky nedělají v bytě. Když zpozorujete neklid, vezměte ho ven. Jakmile se vyvenčí, hned se vraťte. Úplně nejlepší bude, vezmete-li ho na chvilku ven každé tři hodiny. Postupně budete časové intervaly prodlužovat, především v noci.

Štěně se brzy naučí, že potřeba se vykonává výhradně venku. Zastavte se až na frekvenci třikrát denně. Ráno, odpoledne a večer před spaním. Pokud to z nějakého důvodu nejde, připravte do předsíně noviny. Vyložte jimi podlahu a další dny postupně ubírejte směrem ke vchodovým dveřím.

Přitom ale choďte ven a každou venkovní loužičku chvalte. Ty domácí zase "trestejte", avšak pouze, když jste u toho a jen silnějším hlubším hlasem, třeba slovem "nesmíš".

 

Na noční smutek pomůže i lahev a tričko

První noc bývá obvykle těžká. Až vás bude budit srdceryvné kňučení, buďte neoblomní a neberte ho k sobě, pokud už napořád nechcete se psem sdílet postel. Těžko byste mu další noci vysvětlovali, že tam nesmí.

Jediný ústupek, který můžete udělat, je, že přinesete pelíšek do ložnice a svou ruku dáte na dosah čumáku štěněte. Brzy si zvykne a už se nebude zdráhat spát na místě, které je posteli vzdálenější.

Pomůže také gumová ohřívací láhev. Tu zabalíte do trička, které jste měli celý den na sobě. Ráno si možná bude chtít začít hrát už kolem páté hodiny. Nepřistupte na to. Na procházku vyrazte, až se prospíte vy, přibližně kolem sedmé.

 

S výchovou začněte co nejdříve

Je běžné, že dospělý pes zůstává často sám doma. Zvykejte ho na to hned, jakmile získá trochu jistoty. Ze začátku odejděte jen na pár minut. Když má po vašem návratu tendenci skákat, skloňte se k němu, případně odveďte pozornost hračkou. Pokud "skákací" způsob vítání nezastavíte včas, bude to později nepříjemné, hlavně vůči návštěvám.

Chystáte-li se být mimo domov delší dobu, nachystejte blízko pelíšku hračky a předměty, o které nechcete přijít, dobře ukliďte. Od začátku přivolávejte psa často k sobě, učte ho základní povely. Čím dříve začnete, tím snadněji to půjde.

 

Autor: Iva Vojtková, DOMA DNES


STRACH Z HLUKU

 

Mnoho psů má strach z nejrůznějších hlučných věcí – jako je například vysavač, bouřka nebo křik dětí... Fobie má kořeny ve špatné zkušenosti s hlasitými zvuky. Prvotního podnětu, který ji vyvolal, se pravděpodobně nedopátráte, ale to stejně není tak podstatné. Důležitý je návod, jak strach překonat.

Bohužel téměř ve všech případech se strach z hluku stupňuje a zhoršuje s každým dalším nepříjemným zážitkem. Může se tak stát, že pes bude úzkostlivě reagovat i na zvuky (či předměty), které s hlukem přímo souvisejí. Například pes, který se bojí zvuku při luxování, bude bázlivě reagovat i na vysavač položený v koutě, nebo pes bojící se bouřky může projevovat strach i při dešti. Platí pravidlo – nevěnujte psímu strachu žádnou pozornost a rozhodně ho neutěšujte. Tím byste jeho strach jen podpořili. A pes by si pomyslel, že opravdu existuje důvod, proč se bát... Co tedy dělat? Fobii z hluku lze překonat několika způsoby:
Hudební terapie
I když to možná bude znít trochu zvláštně, zkuste psovi pustit hudbu. Obstarejte si příjemnou houslovou nebo harfovou nahrávku. Vibrace strun totiž vydávají tóny, které lidské ucho není schopno vnímat, na psy však působí uklidňujícím dojmem. Tato forma „hudební terapie" většinu psů zklidní, vede k redukci srdeční frekvence, sníží se jim krevní tlak, zvedne se hladinu endorfinů a naopak poklesnou stresové hormony. Psovi dělejte společnost a poslouchejte hudbu společně, můžete ho hladit nebo mu provádět jemnou masáž, čímž se ještě víc uvolní (neděláme si legraci, ono to opravdu funguje). Později přehrávejte hudbu také během bouřky, novoročního ohňostroje, nebo ji pusťte dřív, než zapnete vysavač.
Odstraňování přecitlivělosti (desenzibilizace)
Při této metodě je pes konfrontován přímo se zdrojem hluku, kterého se bojí. Zvuk je nahraný na CD a hlasitost je snížená tak, aby nevzbuzovala jeho pozornost. CD můžete buď koupit přes internet, nebo si sami pořiďte zvukovou nahrávku. Zprvu ji přehrávejte pouze tlumeně – to znamená tak, že ji sami jen sotva slyšíte. Pes by měl zvuk vnímat jen okrajově jako zvukovou kulisu, podstatné je, aby to v něm nevyvolávalo strach. Současně si se psem hrajte nebo s ním trénujte naučené cviky, které ovládá a odměňte ho pamlskem. Když se bude soustředit na to, aby si lehnul nebo podal pac, nemůže věnovat tolik pozornosti obávaným zvukům. Za správné provedení povelu ho hodně chvalte a odměňte. Jestliže začne projevovat strach, cvičení přerušte a odměnu mu nedávejte. Řekněte prostě jen třeba: „Výborně, tak díky a končíme."
Zkuste to další den ještě jednou, ale pusťte nahrávku tišeji. Teprve v okamžiku, kdy si s vámi pes hraje v klidu a bez známek nervozity, zatímco slyší zpovzdálí obávané zvuky, můžete přistoupit ke zvýšení hlasitosti.
Cvičení opakujte v různých v místnostech a v přítomnosti dalších členů rodiny. Když pes provádí cviky a hry při normální hlasitosti a neprojevuje známky nervozity, zkuste na chvíli odejít z místnosti. Dobu, kdy je ponechán sám, postupně prodlužujte. Během obávané bouřky, ohňostroje nebo luxování nechte psa jako při nácviku provádět různé triky a společně si hrajte (přetahujte se o uzel, házejte mu míček...). Pes by měl být o poznání klidnější.
Terapie pomocí Bachových květů
Tato alternativní terapie je osvědčeným pomocníkem a může výše uvedené metody úspěšně podpořit. Nemusíte se bát, Bachovy květy nevykazují škodlivé vedlejší účinky, jen stabilizují psychický nesoulad. O použití se poraďte s odborníkem. Obecně se proti strachu používá krizová esence Rescue Remedy, Aspen (topol osika) nebo Mimulus (kejklířka skvrnitá). Pokud víte, že bude bouřka nebo ohňostroj, podejte psovi Bachovy esence včas předem. Účinky se začínají projevovat zhruba hodinu po jejich užití. Je možné, že strach během několika dní povolí a pes získá větší sebedůvěru a bude se lépe vyrovnávat se stresem. Podle velikosti psa podávejte třikrát denně 3 až 10 kapek. Jestliže zpozorujete zlepšení, dávku hned nepřerušujte. Snižte počet kapek několik dní na dvakrát denně, pak postupně několik dní na jednu kapku denně. Teprve potom terapii ukončete.
Výcvik psa podle jeho temperamentu,
Antje Hebel, Grada, 2011

PROČ TO DĚLÁ ?

 

Všichni psi, ať už se jedná o sibiřského huskyho nebo malého pekinéze, mají ve svých genech zakódované určité společné zvyky a vzorce chování. Není se čemu divit, jejich prapředek - vlk - je stejný.

Kňučí
Kňučení bývá většinou spojeno s dožadováním se pozornosti, ale může to být také volání o pomoc. Štěňata kňučí, když jim je zima, mají hlad nebo jsou opuštěná. Jedná se o jeden z prvních hlasových projevů, který psům zůstává až do dospělosti. Jelikož jsou psi na nás – lidech, do značné míry závislí, dožadují se kňučením nejrůznějších potřeb (venčení, jídlo, pozornost atd.).
Žere trávu
Je to zcela normální chování, které nemá nic společného s tím, „že bude pršet". Většina psů ji požírá ve chvíli, kdy trpí žaludeční nevolností. Tráva jim totiž pomáhá obalit žaludeční šťávy nebo nestravitelný obsah žaludku a následně ho vyzvrátit. Někteří psi si dokonce vybírají: Když se chtějí vyzvracet, žerou především dlouhou ostrou trávu, když ji chtějí nechat projít trávícím traktem, zvolí spíš kratší a mladší výhonky. Mnoho psů si na trávě pochutnává pravidelně a dělají to ze zvyku.
„Stele" si pelech
Jistě to znáte, než váš pes ulehne, pořádně si pelech prohrabe a několikrát se otočí. Je to pozůstatek chování z minulosti, kdy divocí psi spávali ve volné přírodě. Svůj prostor pro ležení v trávě si museli nejdřív udusat a připravit. Také březím fenám před porodem velí instinkt vyhrabat si pelech pro sebe a štěňata. V dnešní době už feny většinou nemají možnost vyhrabat si venku noru, tak alespoň pečlivě vyhrabou vše z porodní bedny.
Zvedá při močení nožičku?
Dělají to psí samci, aby si označkovali „své" území a překryli značky jiných psů. Na keřík či pouliční lampu tímto způsobem vysílají jasný pachový signál. Díky zvednuté nožičce čůrají na vyšší místo a signál se tak může roznést všemi směry. Ovšem i některé fenky zvedají nožičku. Jsou to obvykle samice, které stojí ve skupinové hierarchii velmi vysoko nebo mají o sobě velké mínění...
Problém nastává, pokud si pes začne značkovat i doma. Dělají to především psi malých plemen s nástupem pohlavní dospělosti. Příčinou může být málo časté venčení na místech, kde by mohl pes zanechat svoji pachovou značku, narušení teritoria (jiný pes, návštěva), snaha upoutat pozornost, nejistota a strach či nevyjasněná pozice psa v rodině. Problém je, že jakmile pes začne značkovat na určitých místech a cítí svůj pach, má snahu značku čas od času obnovit.
Zahrabává si trus
Někdo může mít dojem, že si pes hrabáním okolo své „nadílky" chce po sobě uklidit, ale není tomu tak. Vždyť rozhrabaná zemina většinou dopadne na opačnou stranu od hromádky. Stejně jako značkování, tak i kálení má svou sociální funkci. Bylo zjištěno, že hrabání okolo exkrementů neslouží k zamaskování přítomnosti psa, ale psi si naopak dané místo tímto způsobem značí. Psi mají totiž na tlapkách mezi prsty potní žlázy, jejichž výměšek se hrabáním uvolní a zanechá na zemi všem ostatním psům pachovou značku. K stejnému typu hrabání někdy dochází i při značkování.
Válí se v mršině či ve výkalech
Ačkoliv je to pro člověka těžko pochopitelné, pro psa je to bohužel přirozené chování. Vždyť lidská preference vůní a pachů je naprosto odlišná - pro nás příjemný parfém je pro psa nesnesitelný zápach a opačně. Veskrze všem psovitým šelmám se pach rozkládajících se bílkovin či exkrementů velmi líbí a zálibně jej nasávají. Poté se často se v této „lahůdce" vyválejí, aby jim „vůně" déle vydržela. Dává jim to příležitost překrýt svůj vlastní pach a stát se zajímavějším pro ostatní psy. Vzhledem k tomu, že podobné chování bylo zaznamenáno i u vlků, jedná se jistě o pozůstatek společné evoluční minulosti. Vysvětlení tohoto chování je několik: Podle některých odborníků chce pes načichnout, aby byl pro ostatní příslušníky svého druhu zajímavější. Druhé, pravděpodobnější vysvětlení zase říká, že pes tímto způsobem maskuje vlastní pach, aby měl lepší příležitost přiblížit se ke kořisti. Poslední vysvětlení tvrdí, že pach psa je jen druhotným důsledkem celého jednání. V první řadě jde především o to, aby mršina načichla psem. Tím, že si na ní umístí svou pachovou značku si ji přivlastňuje a potažmo si i označuje své teritorium.
Požírá výkaly
Bohužel i tuto „chuťovku" zná velké množství chovatelů psů. Mnohdy se toto chování vysvětlovalo jako nutriční nedostatek určitých látek, ale dnes víme, že to dělají i psi, kteří mají naprosto vyváženou stravu. Požírání exkrementů je tak pravděpodobně pozůstatkem od vlků, kteří často požírali trus a obsah střev ulovených býložravců. Tím si doplňovali minerály, vitamíny a další látky, které se nacházejí v natrávené zelené hmotě. U psů je tzv. koprofagie za určitých okolností normálním chováním. Feny po porodu čistí svá štěňata a požírají jejich výkaly, aby udržely pelíšek čistý. Opět je to pudové chování, které pozůstalo z dávných dob. Zabraňují tak propuknutí infekce a omezují zápach (ostatní predátoři je tak hůře vyslídí). Požírání vlastních výkalů je u štěňat naučené chování, které mají odpozorované od feny, ovšem pokud tak činí i dospělý pes, může být důvodů více (zvědavost, malé množství vlákniny v krmené dávce, hlad, nepravidelný režim krmení, nuda atd.). Ovšem nejčastější důvod je jednoduchý – prostě jim to chutná!
„Sáňkuje"
Když si pes začne otírat konečník o zem, zvedne přitom zadní nohy a s pomocí předních se vozí, říká se, že sáňkuje. Příčin může být několik, ale většinou se jedná o ucpané či zanícené anální žlázky. Mezi lidmi se tvrdí, že psi sáňkují, když mají červy. Je sice pravda, že při silném náporu červů se může dostavit svědění kolem řitního otvoru a pes začne sáňkovat, ale většinou je příčina právě v análních žlázkách. Někteří psi se vozí po zadku také tehdy, když sežrali hodně trávy, která pak zabraňuje správnému vyměšování stolice.
MŮJ PES
www.muj-pes.cz

PROČ SE POŘÁD DRBE ?

 

Dnes vám radí Jana Blažková...
Veterinárná lékařka Jana Blažková pracuje na pražské veterinární klinice v Kolmé ulici. Specializuje se na interní medicínu psů a koček a také na anesteziologii. Dlouhodobě spolupracuje s veterinární záchrannou službou Pet-medic, kde několik let působila jako výjezdový lékař.

Prosím vás o radu,
máme dvě fenky kavalíra, jedné z nich je sedm let a naše veterinářka nám doporučila stravu pro seniory značky C..., kterou jsme hned zakoupili, a po sedmi dnech se nám fenka začala drbat a otekly jí zadní nohy a mezi prsty se jí udělal ekzém. Navštívili jsme opět veterinářku, která jí naordinovala antibiotika a píchla jí injekci. Po týdnu se to nezlepšilo, tak jsme opět navštívili veterinářku, která nám naordinovala dietu a nové krmivo C... s lososem. Již tři týdny opět bojujeme s ekzémem a strašným škrábáním. Koupili jsme jí konopnou mast na tlapky, ovšem fenka si zadní nohy olizuje. Prosím o radu, co bychom pro ni mohli dál udělat. Upozorňuji, že jsme zbytek značky C... pro seniory zamíchali druhé fence na zkrmení, ale i ta se po dvou dnech začala škrábat. Takže krmení přebíráme. Děkujeme předem za radu.
Dobrý den,
odpověď na váš dotaz je poměrně komplikovaná, protože bez klinického vyšetření zvířete se některé věci diagnostikují velmi obtížně, nicméně se pokusím nastínit alespoň nějaké možnosti.
Příčin drbání a kožních potíží u psa může být několik, často je to dokonce kombinace více faktorů, které mají na stav kůže vliv. Obecně mohou být jedním z nejčastějších problémů kožní parazité, například blechy, ke kterým pes přijde, ani neví jak. Látky obsažené ve slinách blech se při sání krve dostávají do těla psa a spouští typickou alergickou reakci (takzvaná alergie na bleší kousnutí) a tato svědivá reakce může přetrvávat i několik dní až týdnů po odstranění vyvolávající příčiny. Následné drbání, kterým pes na alergii reaguje, způsobuje další kožní změny - kůže je porušená, a proto náchylnější k infekci, čehož mohou využít bakterie, které se normálně vyskytují na povrchu kůže, ale při jejím poškození se přemnoží a dostávají se do hlubších vrstev, kde vyvolávají zánět kůže. Ten také přispívá ke svědění a následnému drbání a vykusování. Toto všechno tvoří potom začarovaný kruh, ze kterého není vždy snadné se vymotat, a ne vždy se daří odhalit, co bylo prvotní příčinou, a co je následek.
Další možnou příčinou svědění může být alergie. Takzvaná atopická dermatitida je poměrně častý problém, se kterým se u psů setkáváme a se kterým se snaží veterináři i chovatelé bojovat, ale je to boj náročný, zdlouhavý a trvalý. Atopická dermatitida je alergická reakce na vdechnutý alergen. Nejčastěji jsou alergeny prach, pyly, roztoči, ale v podstatě může mít pes alergii na cokoli, co létá vzduchem. Nejčastějším projevem této alergie je intenzivní svědění, které vede k drbání a následným kožním změnám, které jsem popsala výše. Kůže psa je často zarudlá, zvláště v okolí tlamy, břicha, slabin, a typickým místem postižení jsou také tlapky a meziprstí. Vše ještě zhoršuje to, jak se psík okusuje a olizuje, což bude určitě i váš problém. Ačkoli na tlapky nanesete mast, pes si jí olíže. Proto je v akutních fázích onemocnění vždy dobré psovi nasadit plastový límec, který mu zabrání v kousání a lízání postižených míst. Kůže má pak klid na hojení a také léky, které aplikujeme, zůstanou na správném místě. Pokud si pes bude olizovat masti a různé roztoky, může to u něj následně vyvolat i zažívací potíže. Límec je proto ideální řešení, které výrazně usnadňuje léčbu dermatologického pacienta.
Dalším typem alergie může být alergie na krmivo, obvykle jen na nějakou složku krmiva, ať už je to určitý druh masa (vepřové, hovězí, kuřecí), pšenice, kukuřice nebo soja. Alergie se ale obvykle vyvíjí delší dobu, je málo pravděpodobné, že dva dny po nasazení nového krmení se objeví problém jako svědění. Většinou se alergie na krmení objeví až po delší dobu trvajícím krmení určitým typem krmiva (i po době delší než dva roky) a není výjimkou ani alergie u starších zvířat. Projevuje se převážně svěděním, proto není lehké ji odlišit od ostatních svědivých kožních onemocnění. Až po vyloučení ostatních možných příčin je možné stanovit předběžnou diagnózu alergie na krmivo. K potvrzení diagnózy se podává takzvaná restrikční hypoalergenní dieta, která nesmí obsahovat žádné komponenty, kterými je pes běžně krmen. Pacient po dobu testace dostává krmení složené z jedné bílkovinné a jedné sacharidové složky po dobu 6-8 týdnů. V pozitivní případě dojde k vymizení projevů alergie. Po tomto eliminačním období je nutné testovat jednotlivé složky běžné potravy psa - po pozření alergizující složky dojde opět k objevení svědivosti.
Z výše uvedeného je možné soudit, že u vašich psů se pravděpodobně nejedná o alergii na krmivo, zvláště pokud u jedné z fen přetrvávají kožní problémy i po vysazení uvedeného krmiva. Může se samozřejmě stát, že fenám krmení nesedlo, to by se ale spíše projevilo zažívacími problémy. U vašich feneček se může pravděpodobně jednat o parazitární či bakteriální problém, který je přenosný mezi zvířaty, která jsou spolu v kontaktu. Znovu uvádím, že takto na dálku nelze stanovovat diagnózu.
V léčbě dermatologického pacienta je zapotřebí vyloučit blechy - ošetřit obě feny nějakým protibleším přípravkem. Dále se ke zklidnění kůže používají veterinární léčebné šampony, které zklidňují a desinfikují podrážděnou kůži. V některých případech je nutné podávání antibiotik, v těžkých případech i šest týdnů. K omezení svědivosti se používají kortikoidy. Je nutné zabezpečit, aby se zvíře samo nezraňovalo (límec), a také se podávají potravní doplňky jako například nenasycené mastné kyseliny, které působí protizánětlivě a podporují hojení a správné fungování kůže. Ke krmení doporučujeme speciální veterinární diety, které jsou obecně vhodné pro psy s kožními problémy a psy trpícími alergiemi, protože obsahují minimum alergizujících složek a obsahují všechny nezbytné živiny, vitamíny a minerály v optimálním poměru. Někdy je léčba opravdu zdlouhavá a je nutná velká dávka trpělivosti.
Jana Blažková
časopis PSÍ KUSY
www.psikusy.cz

Štěká, když je doma sám... Co s tím ?

 

Dnes vám radí Šimona Drábková...
Více než deset let působí jako instruktorka výcviku a výchovy psů, se svými psy dosáhla titulů mistra ČR v dogdancingu, obedienci, flyballu a sportovní kynologii. Říká: „Násilné a stresující metody jsou přežitek, dnes se cvičí pozitivní motivací."

Prosím vás o radu, mám středního stříbrného pudla. Je to mladý pejsek, je mu jeden a půl roku. Je velmi hodný, poslušný i venku, doma je, jak říkáme laicky, závislák. Vybral si mě, všude za mnou chodí, i když se jdu koupat, dokonce i na toaletu. To mi nevadí, je to milé, že mě pořád, hlídá... Ale jeden problém máme, když odcházím do práce, velmi kňučí a štěká. Je to nepříjemné hlavně kvůli sousedům. Bydlíme totiž v bytovce. Než odejdu, dám pejskovi hračky, pamlsky na žvýkaní, pustím rádio, ale nic nepomáhá. Netvrdím, že doma štěká celých osm hodin, ale sem tam určitě. Zkoušela jsem i zakoupit protištěkací obojek, ale bez úspěchu. Na cvičáku mi radili, abych si pořídila druhého pejska, že když budou doma dva kámoši, bude klid, ale i to selhalo.
Dobrý den, pokusím se vám poradit, i když se obávám, že ve vašem případě to bude náročné. Pokud už je pes navyklý po vašem odchodu štěkat, ani neví, proč to vlastně dělá. Je to naučený zvyk, který není u rok a půl starého psa snadné odbourat. Nepíšete podrobnější informace o druhém pejskovi, ani to, zda druhého pejska máte, nebo jste to jen vyzkoušeli s vypůjčeným psem. Vezměme to od začátku. I když to bohužel není nic neobvyklého, nechávat psa denně osm hodin samotného, mi připadá jako dlouhá doba. Psi sice spí déle než my lidé, ale přes noc psi spí, protože si s námi moc zábavy neužijí, a prospat dalších 8 hodin přes den není pro každého psa možné. Pudl je dnes sice brán jako společenské plemeno, ale přeci jen je to aktivní pejsek. Vy mu proto musíte zajistit co nejvíce zábavy v době, kdy na něj máte čas. Choďte na dlouhé procházky na různá nová místa, dopřejte mu kontakt s dalšími psími kamarády. Přihlaste se do psí školy nebo na cvičiště a vyzkoušejte agility, dogdancing, frisbee. Doma psa učte stále nové cviky a psí kousky.
Váš pes nikdy nebude nadšený, že odcházíte. Každý pes je nejraději, když může být svému páníčkovi nablízku. Ale pes, který je unavený a plný zážitků, si potřebuje odpočinout a větší nebo menší část té doby, kdy je páníček v práci, prospí. Nevím, od kolika hodin pracujete, ale je mnoho majitelů, kteří vstávají třeba v pět hodin ráno, aby se mohli dvě hodiny věnovat svému psovi, a pak teprve vyrážejí do práce. Ano, je to náročné, ale pořízení psa byla dobrovolná volba každého z nás, tudíž se podle toho musíme chovat. Vžijte se do kůže svého psa a pravdivě si odpovězte. Nenudila byste se, být na jeho místě? Pokud je odpověď ano nudila, přidejte psovi nejrůznější aktivity. Jak už jsem se zmínila, ráno neodbývejte psa dvaceti minutami pořád ve stejném parku (nepíšete, kolik času pejskovi věnujete, takže mohu jen odhadovat), ale vyrazte na pořádnou procházku, na kterou popojedete třeba i kousek autem nebo MHD. I ta jízda bývá pro psy zážitek. Pozorují okolí a těší se, kam dnes vyrazí. Berte ven míček, frisbee (talíř pro psy), naučte psa obíhat stromy, v létě ho nechte plavat, zkrátka procházku obohaťte o něco navíc. Aby to nebylo jen chození po neustále stejném parku. Jestli je váš pes přátelský a hravý, zkuste mu najít psí kamarády a podnikejte dlouhé společné procházky s dalšími pejskaři.
Po příchodu z ranní procházky domů si s pejskem ještě zacvičte: procvičte základní povely, učte ho nové cviky. Můžete zkusit cvičení na nafukovacím míči, které je pro psa velmi fyzicky náročné a zároveň zábavné. A pak teprve vyrazte do práce. Než odejdete, dejte pejskovi ještě nějakou interaktivní hračku. Nejobvyklejší bývá míč, který naplníte pamlsky a pes jeho kutálením po podlaze pamlsky dostává ven. Ale je více tipů na takovéto hračky. Zapátrejte na internetu. Další věc jsou žvýkací kosti. Píšete, že psovi necháváte hračky a žvýkací kosti. Obyčejné hračky jsou pro psa samotného nezáživné, proto jsou na světě ty interaktivní. A zrovna tak pro mnoho psů je obyčejná buvolí kost nezajímavá. Dejte psíkovi něco, na co se s chutí vrhne. Takové sušené nebo uzené ouško, morková kost nebo sušená trachea jsou mnohem zajímavější. Po vašem odchodu se tak pejsek ještě chvíli zabaví a pak usne. Po příchodu domů se mu opět věnujte. Vyrazte na cvičiště, na procházku za město, na návštěvu, kde mají psa, se kterým si váš pes rozumí a vyhrají si spolu. O víkendech podnikejte celodenní výlety nebo opět vyrazte na cvičiště či do psí školy trénovat nějaký psí sport. Berte svého psa na nákupy, do mnoha obchodů dnes pejsek může, společně na oběd do restaurace a tak dále. Zkrátka o víkendu mu vynahraďte ten čas, který přes všední dny musí strávit doma sám a nudit se.
Pokud má váš pes dostatek zábavy, a přesto po odchodu štěká či kňučí, můžete zkusit zjednat nápravu pomocí protištěkacích obojků. Na výběr jsou sprejové, elektronické nebo ultrazvukové. Ten ultrazvukový jste asi už vyzkoušela nebo nějaký na podobném principu. Zkuste tedy sáhnout po obojku sprejovém. Když pes začne štěkat, z obojku vytryskne voda, případně něčím nepříjemným (citrón) ochucená voda a obojek vydá syčivý zvuk, který sám o sobě bývá psům nepříjemný. Pokud byste sáhla po obojku elektronickém, poraďte se předem s odborníkem kynologem, který posoudí, zda je pro vašeho psíka takový obojek vhodný. Elektronické obojky pracují na podobném principu jako ty sprejové, když pes zaštěká, vydá obojek elektronický impulz. Ten se dá nastavit od nejjemnější intenzity, která je jen lehkým upozorněním, po tu nejvyšší, která je skutečně bolestivá. Proto elektronický obojek nepatří do rukou laiků, mohli by s ním nadělat víc škody než užitku.
Znovu připomínám, že po výcvikových obojcích byste měla sáhnout až poté, co psovi poskytnete tolik zábavy a různých činností, co jen zvládnete. Pokud jste časově natolik vytížená, že psovi nemůžete věnovat tolik času, kolik by si zasloužil, zapojte rodinu, případně si najděte někoho, kdo bude pejska přes den brát na vycházku a zabaví ho. Jistě by se ve vašem okolí našla studentka, která miluje pejsky a ráda si přivydělá nějakou korunu tím, že se bude denně věnovat dvě hodiny vašemu pejskovi. Pokud sama bude mít psa, se kterým se váš pudlík skamarádí, bude to o to lepší.
Přeji vám i vašim sousedům hodně trpělivosti a věřím, že si psík časem na samotu zvykne a bude zvládat pár hodin odloučení sám v bytě bez hlasových projevů.
Šimona Drábková
časopis PSÍ KUSY
www.psikusy.cz

NADMĚRNÉ SLZENÍ U PSŮ

 

Praktický veterinář, zejména specializovaný na veterinární oční lékařství, se v ordinaci setkává s rozsáhlým souborem onemocnění oka a jeho přídatných orgánů, zahrnujících oční víčka, slzné žlázy a odvodné slzné cesty. Součástí této pestré skupiny chorob jsou také stavy, které v konečném důsledku vyúsťují v nadměrné slzení. Uvedený problém může být majitelem psa spojen s něčím, co považuje za běžné a normální. Tato představa však není správná.

Epiphora (abnormálně silné slzení) bývá běžné zaznamenávána u krátkolebých plemen (pekinéz, japonský chin, mops), nebo u psů řadících se mezi malá a trpasličí společenská plemena. Příkladem mohou být trpasličí a toy pudlové, malí teriéři a čivavy. Zvláště výrazné klinické příznaky slzotoku nacházíme u plemen s bílou srstí. Tady již samotného majitele psa může na možný problém upozornit výrazná hnědá slzná stopa vznikající pod dolním víčkem v oblasti vnitřního očního koutku a směřující po tváři psa k nosu. Nezvyklé hnědé zbarvení původně bílé srsti v této oblasti je způsobeno pigmentem podobným laktoferinu, který je přítomen ve vytékajících slzách. Tato skutečnost není problémem jen estetickým. V místech smáčených slzami vznikají mokvavé kožní záněty a povrchové infekce, které mohou být, v případě neodhalené vyvolávající příčiny, stále se opakujícím problémem, jen přechodně reagujícím na léčbu. Máme-li se podrobněji věnovat výše definovanému symptomu, bude vhodné pojednat o jednotlivých skupinách vyvolávajících příčinu samostatně.
Stavy spojené s nadměrnou produkcí slz
Vzhledem k tomu, že abnormálně silné slzení bývá často v přímé souvislosti s výrazným drážděním spojivky a rohovky, je vhodné nejprve odhalit vyvolávající příčiny, které k slzení vedou. Ty mohou být spojeny s nekorektním postavením víček, s abnormalitami řasnatého okraje víčka či řas samotných. Jako významné faktory vzniku silného slzení jsou také zvažována alergická onemocnění spojivky v akutní či chronické fázi. Brachycefalická (krátkolebá) plemena psů se mimo jiné vyznačují zkrácenou obličejovou částí hlavy, relativně mělkou očnicí a přítomností kožního laloku mezi nosní houbou a dolním víčkem. Tento tzv. prominující nazální kožní lalok může být u některých jedinců zdrojem významných očních potíží. Normální osrstění zmíněné problematické anatomické struktury, která je plemenným znakem, obvykle přímo naléhá na rohovku a spojivku oční koule. Výsledkem popsaného stavu je permanentní mechanické dráždění oka a reflexivní slzení. V případě, že je tento vystupující nosní kožní lalok ve zvláště nepříznivém postavení vůči oku, vyskytují se souběžně se slzením komplikace ve formé rohovkových vředů nebo různobarevných pigmentací rohovky, které snižováním její průhlednosti zhoršují zrakovou funkci postiženého oka. Léčebná úprava spočívá v chirurgickém zásahu, jehož výsledek je velmi efektivní. Jde vlastně o plastickou kožní operaci, kdy je odstraněn lalok samotný nebo jeho část. Je třeba zdůraznit, že tento stav se často vyskytuje souběžně v kombinaci s jinými abnormalitami, jako jsou vchlípená víčka v oblasti vnitřního očního koutku nebo nadpočetné řasy. V tomto případě je nutno rozšířit chirurgickou intervenci o tzv. nazální rekonstruktivní blepharoplastiku. Jde o operaci, která dodatečně upravuje nepříznivé anatomické poměry ve vnitřním očním koutku.
Samostatnou skupinou vyvolávajících příčin nadměrného slzení jsou abnormality v postavení víček. Zjednodušeně řečeno, jakákoli odchylka od normálně utvářeného víčka může způsobit v nejjednodušším případě obtíže spojené se silným slzením. Například víčko vchlípené (tzv. entropion), které svým řasnatým okrajem stočeným proti oku významně dráždí oční rohovku a spojivku, je rovněž spojováno s výskytem slzotoku, křečovitým sevřením víček, světloplachostí, pocity cizího tělíska v oku, ale i s nepříjemnými komplikacemi typu hnisavého zánětu spojivek nebo rohovkového vředu. Zdravotní komplikace spojené s výskytem vychlípeného dolního víčka (tzv. ectropion) mohou ve svém důsledku vykazovat značnou podobnost. Z důvodu značné expozice spojivky a rohovky vůči vlivům vnějšího prostředí oko výrazně slzí a obnažená spojivka dolního víčka podléhá zánětlivým změnám. U těžkých případů prokazujeme na rohovce změny ve smyslu ukládání pigmentu a prorůstání cév rohovkou. Při výskytu víčkových vad jsou léčebné možnosti téměř výhradně chirurgické. Výběr typu plastické operace víčka by měl být ovlivněn druhem zjištěné víčkové vady, plemennou příslušností pacienta a jeho individuálními potřebami.
Jinou význačnou skupinou vrozených abnormalit způsobujících slzotok jsou poruchy vývoje a postavení řas. Oční vyšetření může prokázat růst řas ve dvou řadách (tzv. districhiáza), nepravidelný růst řas v jedné původní řadě (tzv. trichiáza) nebo přítomnost řasy uložené mimo řasnatý okraj víčka a vyrůstající z mazové žlázky pod spojivkou horního víčka (tzv. ektopická cilie). Zejména poslední zmiňovaná abnormalita jako vyvolávající příčina slzení může dlouho unikat pozornosti. Je totiž dokonale skryta ve spojivkovém vaku a odhalit ji můžeme pouze za předpokladu, že horní víčko převrátíme pomocí speciálního rozvěrače a prohlédneme pod biomikroskopem. Léčba potíží souvisejících s přítomností nepravidelně rostoucích řas spočívá v jejich permanentním odstranění. Může být užita metoda mikrokryoepilace, kdy jsou cibulky, ze kterých řasy rostou, zničeny zmrazením pomocí tekutého dusíku, nebo mikroelektroepilace, která je založena na principu destrukce pomocí vysoké teploty. K odstranění ektopických cilií je používána tzv. fokální tarsokonjunktivální resekce, založená na chirurgickém odstranění řasy společně s okolní spojivkou a podspojivkovou mazovou žlázkou, ze které řasa vyrůstá.
Alergické záněty spojivek se významnou měrou podílejí na vzniku nadměrného slzení. Spojivka je vzhledem k přímému kontaktu se zevním prostředím ideálním místem pro reakci cizích alergenů s imunitním systémem spojivky. Hojná přítomnost mízních cévek, specializovaných buněk imunitního systému a protilátek přispívá k častému výskytu alergických onemocnění povrchu oka. Alergeny zevního prostředí, jako jsou prachové částice, pylová zrna, roztoči nebo spory plísní, se významnou měrou podílejí na spojivkové reakci u přecitlivělých jedinců. Alergické onemocnění spojivek může být součástí systémových alergických potíží u atopiků, kdy můžeme souběžně prokázat přítomnost atopického zánětu kůže, zánětu očních víček, zánětu zevního zvukovodu nebo dýchacích potíží ve smyslu alergické rýmy. Typickými příznaky alergického zánětu spojivek jsou slzení, pocity pálení a svědění, popřípadě přivírání víček. Někdy Ize zjistit výrazné zarudnutí spojivek a přítomnost spojivkového otoku. Ve spojivkovém vaku se může objevit větší množství čirého hlenovitého výpotku. Diagnózu Ize stanovit většinou snadno z anamnézy, která může poukázat na sezónní výskyt onemocnění, a z typického klinického obrazu. Laboratorní vyšetření spojivkového stěru může diagnózu potvrdit zjištěním přítomnosti nezvykle vysokého počtu buněk, odpovídajících za alergické reakce spojivky. Alergické kožní testy jsou velmi cenným zdrojem informací pro stanovení příčiny onemocnění a pro odpovídající prevenci a léčbu potíží. Léčba alergických onemocnění oka by měla být komplexní s velkým důrazem na prevenci. Pokud se nám podaří v rámci diagnostiky odhalit odstranitelný vyvolávající alergen, je třeba zajistit zamezení jeho kontaktu s pacientem. V akutní fázi je vhodná nárazová léčba místně působícími kortikoidy. Nasazení protialergických léků dlouho před obdobím, kdy očekáváme sezónní obtíže, je zásadní. Zvláštní formou alergického zánětu spojivek u psů je tzv. folikulární zánět spojivky třetího víčka. Kromě výše zmiňovaných klinických příznaků je pro tento typ zánětu typické formování pupínků na spojivce vnitřní strany třetího víčka. Tento typ zánětu ne vždy uspokojivě reaguje na léčbu místně podávanými protialergickými léky, často je nezbytné zařadit do léčebného schématu drobný invazivní zákrok, kdy se pupínky chirurgicky rozruší a následně doléčí protizánětlivými léky.
Stavy spojené s překážkou v odvodných slzných cestách
Odvodné slzné cesty jsou systémem kanálků, začínajícím ve vnitřním očním koutku a vyúsťujícím v nozdrách psa. Jejich funkce spočívá v nasávání přebytečných slz ze spojivkového vaku a jejich odvodu do dutiny nosu. Jakákoli překážka v systému slzných cest narušuje jejich funkčnost a způsobuje slzení postiženého oka. V praxi se můžeme setkat s následujícími poruchami v odvodných slzných cestách. Můžeme prokázat nevytvořené nebo zúžené slzné body a částečnou či úplnou neprůchodnost slzných kanálků. Tyto poruchy mohou být vrozené nebo získané následkem prodělaných zánětlivých změn či tržných ran v oblasti vnitřního očního koutku. Ke stanovení místa výskytu překážky používáme diagnostický průplach slzných cest, většinou se současným užitím zvláštního barviva, které se po nakapání do oka za určitou dobu objeví jako barevná stopa v nozdrách vyšetřovaného pacienta. Nenahraditelným vyšetřením ke stanovení funkčnosti odvodných slzných cest a místa překážky je kontrastní rentgenologické vyšetření. Je založeno na vpravení viskózní olejnaté látky do systému slzných kanálků a následným zrentgenováním příslušné oblasti. Slzné cesty, které nejsou na normálním rentgenogramu zřetelné, se zvýrazní injekčně vpravenou kontrastní látkou, a překážka v jejich průběhu je tak snadno zjistitelná. Terapeutické zásahy u této skupiny onemocnění jsou založeny na léčebném proplachu slzných cest, může být užita sondáž s následným dočasným vpravením nylonové nebo silikonové cévky do odvodného slzného systému. Časté je souběžné používání vhodných antibiotik. V případě diagnózy vrozeného nevyvinutí slzných bodů se provádí jejich chirurgické zprůchodnění, zúžení slzného bodu je možno řešit jeho rozšířením pomocí dilatátoru.
Akutní dakryocystitida je zřídka se vyskytující zánětlivé onemocnění odvodných slzných cest obvykle postihující slzné kanálky, slzný vak a nosní slzovod. Vznik onemocnění bývá spojován s rozvojem virové, bakteriální nebo plísňové infekce, případně s výskytem cizího tělíska uvnitř systému kanálků. Příznaky zánětu mají většinou rychlý nástup a projevují se otokem v oblasti vnitřního očního koutku, zvýšeným slzením nebo přítomností hnisavého výtoku, který může imitovat hnisavý zánět spojivek. V některých případech může být tlak hnisavého výpotku tak silný, že dojde k perforaci kůže v oblasti slzného vaku a vzniku drobné píštěle. Léčba akutního zánětu slzného vaku spočívá v celkovém podávání antibiotik, samotná místní antibiotická clona je neúčinná. Součástí léčebného opatření jsou pravidelné proplachy slzných cest dezinfekčními roztoky, při kterých dochází k pravidelnému odstraňování zánětlivého výpotku a obnově průchodnosti.
Kombinované příčiny vzniku nadměrného slzení
Problematika zvýšeného slzení u psů se vyznačuje značnou pestrostí a různorodostí vyvolávajících příčin. Poměrně často postupně odhalujeme v rámci probíhajícího očního vyšetření slzícího pacienta skupinu vyvolávajících faktorů, kdy každý komponent přispívá svou vlastní měrou ke vzniku výsledného efektu slzení. U malých a trpasličích společenských plemen psů je tento stav spíše pravidlem než výjimkou. Nadměrné slzení zde bývá většinou spojeno se souběžným výskytem mělké očnice a výrazně vyčnívajícího oka. Můžeme také nalézt mělké nebo malé slzné jezírko ve vnitřním očním koutku, kde bývá souběžně přítomno vchlípené víčko a nezřídka abnormality spojené s uzávěrem nebo nekorektním uložením slzných bodů. Pacient, u kterého cílené oční vyšetření prokáže mnohočetné příčiny vedoucí k nadměrnému slzení, vyžaduje individuální léčebný postup. Většinou není možné během krátké doby uspokojivě vyřešit všechny potíže najednou. Obvykle se snažíme nejdříve odstraňovat závažnější problémy, které mohou být zdrojem jiných nepříjemných komplikací, jako jsou víčkové vady nebo poruchy v postavení atd. Po nezbytném posouzení docíleného efektu léčby se případně věnujeme léčebnému ovlivnění méně závažných příčin. S ohledem na časovou náročnost úspěšné léčby je nutné zdůraznit potřebu značné trpělivosti ze strany majitele a nezbytnost kvalitní komunikace mezi veterinárním lékařem a majitelem psa. To potvrzují zkušenosti podložené mou praktickou činností v oblasti veterinárního očního lékařství.
MVDr. Vladimír Knapík
vet. ordinace MEDIPET, Zlín

TRIKY MNOŽITELŮ

Každý, kdo má pejska se musel potýkat se základní záležitostí a to s výběrem štěněte a výběrem správného chovatele. V dnešní době na každý navštěvovanější inzertní server každý den přibývá několik desítek nabídek psů. Jak můžete poznat, že se jedná o seriózního chovatele a ne o množitele? Nastíním vám několik triků a lží, které množitelé a falešní chovatelé podávají.

1. "Tihle dva poslední pejsci nedostali papíry, protože jsou nadbyteční."
Na počtu psů ve vrhu absolutně nezáleží. Buď dostanou papíry všechna štěňata, nebo žádné štěně. Chovatel musí splňovat několik náležitostí, aby štěňata mohla dostat papíry. Mimo jiné mezi tyto náležitosti patří uchovněná fena, uchovněný pes a oficiální chovatelská stanice se spoustou papírování.
2. "Pejskové nemají PP ale jsou čistokrevní."
Tak tohle je věta k zamyšlení. Pokud pejsek nemá průkaz původu, kde můžeme brát jistotu, že je pejsek čistokrevný a někde v minulém nebo předminulém koleni neměl nakříženého nějakého pudla? Můžeme si vzít krásný příklad z 5 kilových "jorkšírských terierů", nebo naopak kilových dospělých psů, to opravdu nejsou čistokrevní psi, jsou to kříženci podobní jorkšírským terierům. Čím menší, tím větší potíže, čím větší a "čistokrevnější", tím více k smíchu. Nyní je veliká móda kupovat, množit a prodávat jorkšírské teriery, ale opravdu a doopravdy neexistují mini jorci, střední jorci a velcí jorci. Standard určuje, jak vysoký, nízký, těžký a lehký má jork být. Určuje jaké má mít uši, jakou srst. Pokud se váš bezpapírový pejsek alespoň trošku přibližuje standardu, je to vaše plus a štěstí, ale když povíte, že vás pejsek je čistokrevný, 8 z 10 kynologů se vám vysměje, protože nemáte žádný průkaz původu, který to zaručuje. Všech 10 kynologů nikdy neodsoudí vašeho psa za to, že je bezpapírový, protože on za to nemůže ale pravděpodobně těch 8 z 10 kynologů odsoudí vás, protože jste podpořili množitele. Proč vás odsoudí? Řekněme, že každá chovatelská stanice by měla mít určitý záměr, do kterého by měl patřit i záměr mít silný a zdravý vrh. Lidem s bezpapírovým vrhem jde o to "mít roztomilá mazlící štěňátka", v horším případě "vydělat prachy". Slušná chovatelská stanice dělá svým psům testy na genetické vady, a nepřipustí vrh, kde by se mohla nebezpečná genetická vada objevit. Bezpapírový vrh nemá ve většině případů ani testy a ani ve výsledku neví, co se ze dvou psů stane, protože neznají ani základy genetiky. Slušná chovatelská stanice dá svým štěňatům nejlepší začátek, jaký dokáže zajistit, protože se v psím chování snaží alespoň minimálně orientovat a věřte nebo ne, první týdny psího života jsou jedny z nejdůležitějších, co se učení a výchovy týče. Bezpapírový vrh bude mít výchovu pravděpodobně v tom, že bude vědět, co je lidská ruka a foťák, v horším případě bude vědět maximálně to, jak vypadá jejich ztrápená matka a tmavá komora, ve které žijí, než si pro ně přijde nový pán. Opravdu to chcete riskovat?
3. "Papíroví psi jsou na výstavy, kupte si našeho bezpapírového na mazlíka."
Průkaz původu slouží k dohledatelnosti předků, k případnému dohledání zdravotní stránky předků a k určitému servisu ze strany chovatelské stanice. Výstavy a psí akce jsou spíše bonus pro ty, které to baví. Jestli chcete plemeno a ne oříška, je lepší si koupit pejska s papíry a mít ho jako svého společníka. Cenově jsou na tom většinou velmi podobně jako psi bez papírů a navíc nebudete muset platit později další peníze za léčení svrabu, nečekaného zánětu očí hned po přivezení štěněte domů, genetických potíží a dalších věcí, kterých se snaží chovatelské stanice vyvarovat. Psi s papíry nejsou určeni na výstavy, jsou určeni hlavně pro vás.
4. "Jsem pejsek s nemocnýma nožičkama, panička říká, že jestli mě nikdo nebude chtít, dají mě utratit. Cena: 2000 Kč."
Myslím si, že tohle je asi největší drzost, jakou může jakýkoliv množitel a člověk udělat. Máme tu vydírání za docela silnou cenu nemocným psem. To je asi nejlépe prokouknutelná nestoudnost. Pravděpodobně bude mít pes mnohem víc nemocí než jen problémy s nožičkami. Bohužel, pokud si někdo koupí takového pejska, aby mu pomohl, jen tím podpoří množitele, který si za ten peníz může dovolit další nemocný vrh. Je to začarovaný kruh.
5. "Nová roztomilá čistokrevná rasa za 4000."
Roztomilý kříženci za peníze? Jistě. Někdo tomu říká "jorkšír ala bišonek" nebo "pořiďte si svoje miminko" za 4000 korun, to je skoro zadarmo. Mezi lidmi, kteří se ochomítají kolem psů trošku víc než normální smrtelníci, existuje jedno nepsané pravidlo. Nikdy si neber křížence za cenu vyšší, než je poplatek v útulku. Lidé, kteří záměrně množí křížence, díky kterým útulky praskají ve švech, určitě nepatří mezi dobré chovatele a zaručeně je 8 z 10 kynologů označí za množitele. Jistě, štěňátka jsou hrozně roztomilá, chlupatá, krásná ale kde máte jistotu, co z nich vyroste? Co když to vlastně vůbec nebyl kříženec bišonka s jorkem ale královského pudla s jorkem? Je to trošku nepředstavitelné, to uznávám, ale chci nastínit to, že vám z malého uzlíčku klidně může vyrůst velký uzel, který může vypadat jako cokoliv.
6. "Máme řízené vrhy."
Tohle je asi ta nejvtipnější věta ve chvíli, kdy stojíte před inzerátem, který nabízí asi tři aktuální vrhy a po najetí na stránky zjistíte, že každá fena se připouští při každém hárání a odrostlejších neudaných psů je tam víc jak pět. Od takových pseudochovek ruce pryč. Možná mají krásné stránky, kde mluví "kynologickou hatmatilkou", nabízejí vám čoko geny a já nevím jaké další geny, pokud mají víc jak jeden aktuální vrh, dávejte si velký pozor, protože to může být typický množitel. Myslíte, že jeden člověk může zvládat výchovu a péči (do toho se počítají i finance) o víc než jeden vrh tak, aby byl kvalitní?
7. "Rodiče jsou papírový a proto jsou štěňata čistokrevná, i když bez papírů. Nemám čas fenu uchovnit."
Myslíte si, že kdyby neměl člověk čas na uchovnění feny, měl by čas na starání se o štěňata? Napadlo vás někdy, že když někdo nechce uchovnit, mohl by v tom být také ten důvod, že to nejde, protože fena (nebo pes) neodpovídá standardům nebo má genetickou poruchu?
8. "Nádherná štěňátka bez papírů, vhodná na chov, matka má početné vrhy."
Mám pocit, že tohle nepotřebuje moc dlouhý komentář. Pokud se dopředu počítá s početnými vrhy, které znamenají peníze, určitě člověk, který vystavil inzerát, nebude mít fenu na mazlení, bude ji mít na vydělávání peněz svými početnými vrhy.
9. "Štěňátko za vysvědčení."
8 z 10 kynologů vás odsoudí, pokud svému dítěti koupíte psa za vysvědčení. Je fajn koupit psa svému dítěti k nějaké příležitosti, nemusíte vymýšlet jiný dárek ale důležité je, abyste si koupili psa hlavně pro sebe, protože dítě může velmi brzy omrzet. Ale o tom někdy jindy. Pokud uvidíte inzerát štěně k vánocům, štěně k narozeninám, štěně k svátku, štěně k něčemu významnému, opět si dávejte pozor. Množitelům je většinou naprosto jedno, kam se štěně dostane.
10. "Z důvodu nedostatku času, posíláme jen zoo kurýrem."
Nikdy si nenechávejte posílat zvíře, u kterého je tak důležitá výchova a socializace, kurýrem! Vždy, když si pořizujete psa, je velmi důležité zjistit, v jakém prostředí vyrůstalo, aby bylo správně socializované a nemělo problemy s vámi a vaším okolím. Je taky důležité vidět, jak se fenka chová v prostředí, ve kterém je. Pokud je ustrašená, je očividné, že tu není něco v pořádku. Buď nikdy nebyla v tom bytě nebo je "přirozeně" ustrašená, což se přenáší na děti a může být velice problematické je to odnaučit.
11. "Při rychlém jednání sleva. Akce na fenky, o 1000 levnější!"
Jsme snad na tržnici nebo co? Pes je, jak jistě všichni víme, živý tvor, se kterým musí být zacházeno jako se živým tvorem. Není to žádné jablko, které můžeme dát levněji, protože chceme, aby se za každou cenu prodalo. U psů nechceme, aby se prodali, chceme, aby se dostali do prima rodiny a byli šťastní. Cena u každého psa má své opodstatnění. Do ceny je zahrnuto očkování, péče, jídlo, papírování, odčervení, náklady na krytí, vystavení všeho možného, případné tetování a další důležité věci. Jak chcete slevovat ze základu jejich života? Od zlevněných štěňat ruce pryč! „Štěňata v akci" neexistují! Ovšem menší upozornění, něco jiného je "sleva" na odrostlejší štěně nebo štěně s exterierovou vadou, tam jistě nebude nikdo chtít za psa plnou počáteční cenu.
12. "Biewer jorkšír s PP. - vztahuje se na ČR"
V tomto případě bych vás ráda upozornila, že bieweři sice papíry mají ale mají je jen na klubové výstavy, mají je jen pro sebe a nejsou uznáváni FCI, takže s nimi nemůžete jít na mezinárodní výstavu v ČR a vystavovat je. Toto plemeno není uznané a nemá oficiální průkaz původu oficiální organizace FCI.
13. "Fenka momentálně není k vidění, protože je u veterináře, u tety, u otce, kdekoliv jinde, jen ne u štěňat."
Vždy! chtějte vidět matku. Naživo!
14. "za symbolickou cenu 1000 kč..."
To není symbolická cena :D
15. „pro velký zájem opakovaný vrh"
To musel být opravdu obrovský zájem, když potřebuje dávat inzerát, aby se štěňata prodala.

 

Jistě si ještě na nějaké triky vzpomenu a případně je doplním ale nakonec bych vám ráda dala jednu důležitou radu, pokud se rozhodnete pro psa bez papírů. Vezměte kontakt z inzerátu a nakopírujte si ho do vyhledávání, třeba na googlu. Projeďte si profil uživatele na inzertním serveru. Díky tomu můžete zjistit, jak moc je v čem namočený. Můžete se podívat, kolik má vrhů, kolik měl vrhů, jaká všechna plemena "chová". V hodně případech tak narazíte na množitele a odhalíte ho dřív, než uděláte chybu svého života. Ještě bych chtěla doplnit, že nemám nic proti bezpapírovým pejskům. Pes jako pes, miluji je všechny. Mám hodně věcí proti množitelům a vadí mi, když se na mě lidi obrací s tím, že nevědí, jak se mají starat o nově narozená štěňata a že neví, co budou dělat, až začne fena rodit, případně se mě ptají, jak vlastně vypadá krytí, protože zítra má přijet pes. Každý chovatel, který má o štěňata zájem si o nich najde vše potřebné a připustí fenu až ve chvíli, kdy cítí, že je on i fena připravený. Při porodu i během "těhotenství" a dokonce i během krytí se může vyskytnout velká škála zdravotních problémů, které se musí okamžitě řešit s veterinářem. Hodně chovatelů, kteří čekají první vrh si raději přizvou někoho zkušenějšího, aby jim poradil a pomohl. Zatím jsem nepotkala jediného člověka, který by měl bezpapírový vrh a věděl vše, co je potřeba k tomu, aby měl kvalitní (zdravotně, vzhledově, povahově, jakkoliv) vrh.
Autor: Nikol Schneiderová
korektura a studnice vědění: Barbora Hamouzová
www.skvelypes.cz

PRŮJEM A ZVRACENÍ U PSA

 

Průjem a zvracení jsou bezesporu dvě nejčastější příčiny, proč chovatelé navštěvují veterinární ordinace a kliniky. V tomto článku se vám pokusím vysvětlit jak se k těmto problémům postavit.

Vzhledem k tomu, že průjem a zvracení mají celou řadu příčin, od těch méně závažných až po život ohrožujících, pokud si nebudete jakkoli jisti, vždy volejte svému veterináři a konzultujte stav svého psa.
Průjem u psa a jeho příčiny:
Průjem u psa, charakterizovaný beztvarou, měkkou stolicí může být způsoben lehkým gastrointestinálním dyskomfortem, nebo například stresem. Stejně tak to může být mnohem vážnější problém, vyžadující rychlou návštěvu veterináře. Sem patří například parvoviroza. Chronický průjem často znamená vážné onemocnění, jako je zánět slinivky břišní nebo některé nádory, včetně lymfomu a adenokarcinomu. Každopádně nejčastější příčinou průjmu u psů jsou parazité jako giargia a škrkavky a také pozření zkažené potravy a příliš rychlá změna způsobu krmení. Průjmy mohou vzniknout v různých částech trávicího ústrojí. Průjem u psa vznikající v tlustém střevě je charakterizován stolicí s velkou příměsí hlenu, téměř připomínající želé, pokud je přítomna krev, tak je jasně červeného zbarvení. Příčinou těchto zánětů bývají parazité, zánětlivá onemocnění střev, nádory, dietní změny a chyby, léky a stres. Průjmy primárně vycházející z tenkého střeva provází větší objem stolice bez hlenu. Příčinou mohou být opět parazité, bakteriální disbalance ve střevě, exokrinní pankreatická insuficience a různé nádory. Stále častěji se setkáváme s potravinovou alergií. Pokud má váš pes průjem s obsahem krve, většího množství hlenu, má nafouklé břiho, bledé dásně a ostatní sliznice, ihned kontaktujte svého veterináře.
Léčba:
Domácí léčba průjmu sestává z hladovky 12-48 hodin s dostatečným přísunem čerstvé vody, kterou můžete obohatit některým z probiotik v prášku, které jsou dostupné na našem trhu. Také na začátku podávání pevné stravy doporučuji podat probiotikum v ochucené pastě přímo do tlamy.
Pitný režim je pro vašeho psa velice důležitý, neboť dehydratace je jednou z nejvážnějších hrozeb provázející průjmové stavy. Po 12 - 24 hodinách dáme svému psovi vařenou rýži v poměru 3:1 s vařeným bílým masem, jako jsou kuřecí prsa, nebo jen s kuřecím vývarem. Zpočátku dáváme spíše menší porce vícekrát denně. Po 48 hodinách můžeme přejí na běžnou stravu. Stále však sledujeme zdravotní stav našeho souputníka. Pokud má pes průjem stále, je nezbytné navštívit vašeho veterináře.
Zvracení u psa a jeho příčiny:
Zvracení je rychlé, aktivní a silné vypuzení nestrávené potravy a obsahu žaludku. Při nutkání na zvracení pes viditelně křečovitě stahuje břicho. Zvracení je nutno odlišit od regurgitace, což je samovolný zpětný návrat nestrávené potravy bez aktivního úsilí. Zvracení může způsobit krátkodobá žaludeční nevolnost, strach, stres, kinetoza. K vážnějším příčinám patří pozření toxinů, nebo zánět slinivky břišní. Také může být projevem závažnějších onemocnění, jako jsou žaludeční vředy, nádory, choroby jater, diabetes mellitus nebo někteří parazité.
Kdy navštívit veterináře:
Pokud váš pes zvrací opakovaně, má nafouklé břicho, jedná se o štěně, nebo starého psa volejte svému veterináři. Pes také může zvracet krev. Tmavý obsah připomínající kávovou sedlinu by měl okamžitě evokovat veterinární pomoc. Červená, nestrávená krev znamená, že pes krvácí vnitřně někde v úseku mezi dutinou ústní a tenkým střevem. Zvratky které jsou cítit výkaly znamenají vážný obstrukční problém v oblasti střev a neprodleně musíte zajet do veterinární ordinace. To samé udělejte při podezření na pozření nějaké toxické látky.
Domácí léčba:
Pokud máte zdravého silného psa středního věku, který nezvrací dlouhodobě opakovaně a zvratky neobsahují příměsi, které jsem jmenoval v tomto článku, pomůže domácí léčba sestávající z 12hod hladovky a následné podávání lehké stravy, stejně jako u průjmu.
Místo vody necháme zpočátku psa olizovat kostky ledu a asi po 4 hodinách můžeme dát vodu v misce, jak je váš pes zvyklý.
MVDr. Karel Míček
kolektiv: Vše Pro Zvíře

HOMO KYNOLOGICUS

(popis,  výskyt, způsob života, etologie, potrava, rozmnožování a pohlavní dimorfismus)
Homo kynologicus, čili člověk - kynolog, je poměrně hojným poddruhem člověka moudrého (Homo sapiens).
Popis: Morfologické rozdíly mezi člověkem moudrým a kynologem jsou nepatrné. Výrazné odlišnosti zaznamenáme pouze v oblečení. Kynolog se nejčastěji vyskytuje v riflích, šusťákové soupravě, maskáčích, kraťasech a botaskách, ve společenském oděvu jen velmi sporadicky (např. na výstavách). Oblečení bývá obaleno odumřelými chlupy a bahnem.
Výskyt: Zatímco Homo sapiens je takřka kosmopolit (tj. vyskytuje se hojně po celém světě), s kynologem se setkáme na výstavách, svodech, bonitacích, závodech, agility, kynologických cvičištích, střihačských soutěžích a v přírodě. Kynologové žijí ve smečkách.
Etologie (chování): Kynologové jsou družní, hovorní (pokud se hovor týká psů), mají smysl pro humor a nebývají přemrštěně čistotní.  K ostatním lidem se chovají nevšímavě, ale v případě verbálního nebo dokonce fyzického napadení okamžitě tvrdě zakročí. Zatvrzelému a agresivnímu odpůrci kynologie může být rozzuřený kynolog velmi nebezpečný, zejména je-li podpořen smečkou jedinců svého druhu, případně druhu Canis familiaris (pes domácí). K příslušníkům vlastního druhu jsou kynologové velmi přátelští, ochotně se podělí o potravu, nikoliv však o tituly na výstavě. Ve výstavním kruhu nebo v různých soutěžích se z kynologů stávají rivalové, kteří dovedou bojovat velmi tvrdě a ne vždy čestně. Třebaže jsou kynologové v jádru dobrosrdeční, nic je nepotěší tolik, jako když si konkurence koupí psa, kterému nenaroste zub.
Kynologové rádi fotografují. Důvodem je potřeba zdokumentovat krásu, případně výkon svých psů. Psy fotografují převážně ve výstavním postoji, visící na rukávu, případně obklopené získanými poháry. Často fotografují i psy svých soupeřů. Snímek exteriérově kvalitnějšího psa konkurence je pak příčinou kynologových depresí.
Způsob života: Kynologové nejraději obývají osamoceně stojící objekty s velkým pozemkem. Mnoho kynologů je však vzhledem ke svým finančním možnostem nuceno žít i v oblastech hustě osídlených druhem Homo sapiens. Takoví kynologové jsou zpravidla nešťastní a frustrovaní, neboť okolní prostředí je omezuje v jejich přirozených potřebách, mezi něž patří např. život ve smečce, značkování teritoria a volný pohyb. Držení kynologů ve městech a na sídlištích lze bez nadsázky definovat jako týrání.
Obytné prostory kynologů se vyznačují charakteristickými rysy. Koberce (pokud se vyskytují), bývají skvrnité a nábytek je ohlodán, stejně jako dveře. Výška okusu odpovídá kohoutkové výšce chovaného plemene, stejně jako velikost stop na ložním prádle. Na zdech se hojně nacházejí krátery Ngorongoro. Veškeré bytové textilie jsou pokryty dlouhou, případně krátkou srstí. Jen výjimečně jsou bezsrsté, propadl-li kynolog kouzlu naháčů, pudlů, nebo jiných nelínajících plemen.
Navštíví-li kynologa průměrný příslušník druhu Homo sapiens, je šokován, uslintán, umazán a ochlupen. Jen obtížně si hledá místo na slunci, nebo lépe řečeno na sedací soupravě.
Ve všech obytných prostorách se hojně vyskytují pískací hamburgery, míčky, gumové slepice a kosti z buvolí kůže v různém stadiu rozžvýkanosti.
Koupelna kynologa je zavalena lahvičkami se šampony, kondicionery, balzámy, prostředky na růst srsti,  proti lámavosti,  proti statické elektřině, proti blechám, pro lesk srsti, na čištění očí, uší, zubů, na odstranění zacuchanin a na zvýraznění barev srsti, případně na odstranění nežádoucího barevného nádechu srsti. Hygienické prostředky samotného kynologa se omezují na mýdlo s jelenem a kartáček na zuby.
Pokud k obydlí kynologa patří pozemek, nese i on charakteristické rysy. Kolem řádného oplocení vedou bahnité stezky, na pozemku se nevyskytuje žádná živá drůbež a žádné záhony.
Samotnou kapitolou je dopravní prostředek kynologa, jeho osobní vůz. Obvykle bývá z pochopitelných důvodů typu kombi a v nákladovém prostoru se povalují vodítka, košíky, pešky či různé postroje. Auto je zřídkakdy umyto a  jeho blatníky jsou často to jediné, co v blízkosti kynologa a jeho smečky dokázalo bez úhony vykvést. Na zadním skle nacházíme pak obvykle samolepku s rodinným miláčkem, takže před výstavou si stačí projít parkoviště a máme zhruba představu o zastoupení jednotlivých plemen. Automobilu nevěnuje kynolog žádnou zvláštní pozornost, protože pro něj neznamená skutečně nic jiného než dopravní prostředek.
Potrava: Kynologové se zřídka vyskytují v místě svého trvalého bydliště, a tak se obvykle živí potravou dostupnou na kynologických akcích. Nejčastěji to jsou pikadory, bramboráky, langoše, kuřecí stehna, klobásy, zmrzlina a pivo. Ani doma nevěnují přípravě vlastní potravy zvláštní pozornost, zohledňují zejména finanční a časovou nenáročnost pokrmů.
Rozmnožování a pohlavní dimorfismus: Skutečnost, že děti nelze  vystavovat, používat k aportování kachen, ani  zapřahat a i jejich základní výcvik je náročný a s nejistým výsledkem, je důvodem, proč samičky kynologů, kynoložky, mají jedno, maximálně dvě mláďata. Výchovou ve smečce je dán perfektní základ pro to, aby z dětí vyrostli dokonalí kynologové. Smečka zpočátku mládě kynologa bezvýhradně chrání, postupem času vychovává a vštěpuje mu základní pravidla slušného chování. Časem si mladý kynolog dokáže vybojovat v hierarchii smečky svou pozici a připravuje se tak na okamžik, kdy se stane, hned po rodičích, nejvýše postaveným jedincem. Matce - kynoložce, tak odpadá spousta práce a začíná se věnovat svému mláděti intenzivněji v okamžiku, kdy ho lze přihlásit na soutěž Junior handling, zasvěcovat ho do výcviku nebo úpravy psů.
Kynoložky se výrazně odlišují od samic druhu Homo sapiens. Sejdou-li se dvě ženy moudré, proberou spolu manžela, děti a Esmeraldu, sdělí si vzájemně nové recepty z časopisu Tina a na závěr se shodnou, že ta nová blůzička paní Vopršálkové je skutečně rozkošná. Dvě kynoložky spolu dovedou klábosit rovněž zcela neúnavně celé hodiny, ale obsah jejich rozhovoru je diametrálně odlišný. Téma "manžel" zcela vynechají, o dětech se zmíní jenom potud, pokud zaznamenaly nějaký kynologický úspěch a dále hovoří výhradně o tom, jak Aris (Chanel, Brit, Simon, Ayka) dopadli na výstavě (bonitaci, závodech), proberou receptury krmiv a vzájemně se shodnou na tom, že ta fena, co si Vopršálková přivezla z Dánska určitě nestojí za ty peníze, poněvadž je strmá na zadek (má reakci na střelbu, dlouhý chlupy, krátký chlupy, nebo světlý oko). Muži -  kynologové diskutují o stejných tématech jako kynoložky, zatímco muži Homo sapiens hovoří výhradně o sexu, fotbale a politické situaci.
Žena kynoložka si nikdy nestěžuje, že nemá co na sebe, ale stěžuje si, že nemá co vystavovat, co cvičit nebo s čím závodit (všichni psi už mají všechny možné tituly a zkoušky, je třeba koupit nového, nebo si nechat štěně). Manžel kynoložky musí být srozuměn s tím, že když se vrátí z práce (a najde čirou náhodou manželku doma), na kuchyňském stole nestojí teplá večeře, ale pes a drahá polovička nesvírá v ruce vařečku, ale kartáč, nůžky nebo trimovací nůž. Jak už bylo výše uvedeno, kynoložky nesledují stupidní televizní seriály, ani nečtou slaboduché románky, ale po večerech studují odbornou kynologickou literaturu, ročenky, zpravodaje a katalogy. Znají perfektně rodokmeny a výsledky psů svých přátel ,ale dělá jim potíže vzpomenout si, jakého pohlaví jsou kamarádovy děti. Vaří levně, rychle, nepříliš chutně a málokdy. Jejich specialitou jsou chlupaté knedlíky, chlupatá sekaná a chlupatá polívka z pytlíku.
Pohlavní dimorfismus je u Homo kynologicus nevýrazný, protože příslušníci obou pohlaví se stejně oblékají a chovají. Pakliže kynoložka, nebo kynolog mají za životního partnera obyčejného příslušníka druhu Homo sapiens, nastává boj, který končí často rozvodem. Jen v ojedinělých případech lze udělat z obzvlášť tvárného jedince člověka moudrého kynologa, ale stojí to spoustu času, energie a nervů a mnohem lepší je se nežádoucího partnera zbavit a oženit či provdat se za  kynologa.
Některé ambiciozní kynoložky si však  záměrně pořizují manžely - nekynology. Důvodů je několik. Manžel - nekynolog nepředstavuje žádnou konkurenci v kruhu ani na závodech, nemá odlišný názor na výběr krycího psa (protože nemá žádný) a nezabírá si pro uspokojování svých kynologických potřeb nejnadějnější psy chovatelské stanice. Na druhou stranu s ním nelze rozumně pohovořit, neboť dysplazii považuje za plemeno a Junior handling za prodej štěňat. Když si pak kynoložka uvědomí, že takovýto manžel zabere v posteli stejně místa jako dospělý dobrman a sežere toho bezmála tolik jako sedmnáct čivav, nezřídka má chuť podat žádost o rozvod. Důvodem, proč to neudělá, bývá skutečnost, že potřebuje někoho, kdo by zvedal psy do vany, fungoval coby tažná síla při transportu výstavní klece a v neposlední řadě to všechno sponzoroval.
Druh Homo kynologicus se dále dělí na mnoho dalších řádů, např. Homo kynologicus var. drillus (člověk - výcvikář), Homo kynologicus var. musherus, Homo kynologicus var. agiliticus, atd. Řády se dělí na čeledě,  lidově zvané např. ovčákáři, pudlaři, chrtaři, dogaři, atd. Některé čeledě mají své podčeledě, např. chrtaři se dále dělí na vipetáře, barzojáře, atd. Jednotlivé řády, čeledě a podčeledě se od sebe v maličkostech liší (výstroj, výskyt, chování), ale výše popsané základní rysy druhu Homo kynologicus jsou zachovány.
Příslušníci druhu Homo sapiens, kteří se povýšeně nazývají "normální lidé" pevně věří, že se jim podaří nejrůznějšími sankcemi a utlačováním kynology vyhubit a vytlačit na okraj společnosti. Navzdory jejich snahám nejsou kynologové ohroženým druhem. Jako jediní savci se dokáží rozmnožovat také nepohlavně, a to nákazou. K ní může dojít u kohokoliv (zejména u dětí a mládeže, a to i protikynologicky naočkované). Největší ohniska nákazy jsou na kynologických akcích.
Na základě rozsáhlé etologické studie druhu Homo kynologicus zpracovala ing. Irena Lukešová
chovatelská stanice CASSIEPIA, www.cassiepia.com, časopis: Svět psů 10/1999

● TRUDNÉ ČASY S TRUDNÍKEM ●

Pořízení štěněte bývá radostná událost. Nadšený nový majitel má zpravidla velké plány. Někdo chce chodit na výstavy, jiný se hodlá vrhnout na nějaký sport, další plánuje chov. Podobné plány měli i účastníci tohoto případu. Jenže velkou čáru přes rozpočet všem udělal malý, okem takřka neviditelný tvor.

TRUDNÍK alias DEMODEX 

Demodex canis je roztoč způsobující demikózu, čili parazitární kožní onemocnění psů, koček, ale i dalších zvířat a člověka. Měří 0,2 až 0,4 mm, má dlouhé tělo doutníkovitého tvaru. Žije ve chlupových váčcích a mazových žlázách. Parazituje v kůži mnoha, pravděpodobně většiny psů. Ti jsou přitom klinicky zdraví. Parazit sám o sobě totiž demikózu nezpůsobí. K problémům dochází u jedinců, kteří mimo trudníka v kožichu mají navíc i specifický defekt obraného systému. Ve chvíli, kdy je obraný systém zvířete oslaben, trudník se přemnoží a začne způsobovat problémy.
DEMODEX NEMŮŽE PES CHYTIT V PARKU NEBO NA CVIČIŠTI !

 

Dobrman. Kolika lidem již tohle elegantní zvíře učarovalo. Jedním z nich byl i Vladislav Holub. A jelikož nechtěl nic podcenit, věnoval mnoho času výběru vhodné chovatelské stanice. Po několika osobních návštěvách si zvolil chovatelskou stanici Coldplay. V dubnu minulého roku se tam narodil vrh C. A mezi osmi narozenými fenkami byla i ta, kterou si vybral. Fenka dostala jméno Keisy a dnes jí je zhruba rok. Když si nový majitel malou dobrmaní slečnu odvážel, měla na hlavičce takzvané štěněcí akné. To ostatně zaznamenala i poradkyně chovu, která byla jak je zvykem, celý vrh kontrolovat. Jenže idylka skončila. Mohla za to demodikóza. Právě tou totiž Keisy onemocněla. Vladislav Holub do té doby o tomto parazitovi neměl ani tušení. A rozčarování ještě zvětšilo zjištění, že pes je dle zákona „věc“ na kterou se vztahuje záruka šesti týdnů a poté již záleží jen na dobré vůli chovatele, zda v případě komplikací přistoupí na nějakou kompenzaci či slevu z původní ceny štěněte.

 

Čím později, tím hůř

Vraťme se však k demodikóze. Ta se u psů objevuje čím dál tím častěji. Zvláště u krátkosrstých plemen. První příznaky nevypadají až tak zle, a tak se může stát, že majitel je přehlédne a neřeší, dokud se nevyvine skutečně závažný problém. Tak to bylo i v případě Keisy. Její nový majitel se nejprve domníval, že holá místečka vznikají při hrách s ostatními pejsky. A tak se objednal k veterinárnímu lékaři—dermatologovi, až když byla nemoc v pokročilém stádiu. Fakt je ten, že kdyby byl býval k veterináři přišel dříve, mohla být léčba šetrnější. Jak se Vladislav Holub dozvěděl, k přenosu tohoto parazita dochází výhradně v prvních dnech po porodu, a to přímým kontaktem z kůže matky na kůži štěňat. Zatím ani jiná možnost přenosu nebyla prokázána a snad jedinou útěchou pro majitele takového zvířete je, že pes trpící demodikózou tedy nemůže nakazit jiného psa ani člověka. Z toho také plyne, že demodex pes nemůže chytit v parku nebo na cvičišti. Nakazí se tedy v době, kterou samozřejmě tráví u chovatele. Ale aby to navíc s trudníkem nebylo jednoduché, problém je i v tom, že matka může být klinicky naprosto v pořádku. Když se ale narodí štěně s oslabenou imunitou, demodikóza u něj může propuknout. Tato situace tedy může vzniknout i u svědomitého chovatele, který nic nepodcenil a nezanedbal.

 

Ze začátku je to horší

Ale zpátky ke Keisynce a jejímu pánovi. Trudník jim řádně zkomplikoval život. Keisy se léčila na klinice Anděl v Berouně. Po stanovení diagnózy demodikóza dostala injekci na posílení imunity a začal urputný boj. Majitelé Keisynku koupali v přípravku, který Vladislav Holub a nejen on nazývá „sajrajtem“. K omývání celého těla se při demodikóze používá insekticid amitra. Obsahují ho přípravky Tactic, Ectodex, Mitaban a další. Při aplikaci tohoto přípravku je nutné mít ochranné rukavice, vyvarovat se kouření, jídla, pití a podobných věcí a dobře vyvětrat místnost, kde byl přípravek aplikován. Nadále Keisy dostávala podpůrné injekce, ale bohužel praxe je taková, že po započetí léčby se pacientův stav nejprve zhorší. Keisy neměla srst téměř na 50 % svého těla a kůže ji začala velmi svědit. Pak se jí po těle objevily boláky a nezbylo, než nasadit silná antibiotika. Po zhruba dvou měsících se podařilo demodex porazit a stav Keisy se zlepšil. Ovšem stále je tu hrozba, že při jakémkoli oslabení se nemoc vrátí. Keisynce vylysalá místa zarostla šedou srstí, a tak místo krásné hnědé barvy je Keisy, podle slov jejího pána, grošovaná. Odpadá tak možnost zúčastnit se výstav a je samozřejmé, že Keisy nemůže být dále využita v chovu. Z důvodu možného návratu nemoci v období hárání nebo falešné březosti ji navíc čeká kastrace.
CELOŽIVOTNÍ RIZIKO!
Léčba onemocnění je závislá na formě demodikózy. Pokud je zvolena adekvátní léčba, dojde až u 99 % případů k vyléčení. Parazit je však velmi odolný a i přes nejagresivnější léčbu pacient zůstává celoživotním nosičem parazita a pokud se jedná o fenu, přenáší jej dále na své potomky.

Kdo nese odpovědnost?

Vladislav Holub si tedy za 17 000 Kč koupil hnědou fenu dobrmana, do léčby demodikózy investoval dalších zhruba 12 000 Kč a nyní má roční grošovanou fenu, která je chovatelsky naprosto bezcenná a čeká ji kastrace, která také něco stojí. Jistě, že je to miláček rodiny a za nic na světě by ji nevyměnil, ale je to tak v pořádku? Opravdu chovatel nenese zodpovědnost za to, co vyprodukoval?
Podívejme se na to z právního hlediska. Pes je brán jako věc. Chovatel je prodejce, majitel je kupující. Chovatel je povinen podat vám o prodávaném štěněti pravdivé informace. Nesmí zatajit žádné, v době odběru zásadní vady a štěně by měl předat zdravé. Pokud dodatečně vyjde najevo vada, na kterou chovatel nového majitele neupozornil, má kupující nárok na přiměřenou slevu. Pokud by šlo o vadu, která vylučuje psa z dalšího chovu, má kupující právo od smlouvy odstoupit. Ovšem tyto vady musí nový majitel štěněte reklamovat do šesti týdnů ode dne prodeje. Co se nemoci týče, tak pokud se jedná o onemocnění, u kterého lze prokázat, že se štěně nakazilo ještě u chovatele, lze jej reklamovat. V případě Keisy je to sporné. Nový majitel Holub si bral štěně s vědomím, že na hlavičce má takzvané štěněcí akné. Ovšem podle ošetřujících lékařů právě ty fleky na čumáčku, které měla již při odběru, byly prvními příznaky demodikózy.
 

Nedohodli se

My jsme chovatelskou stanici Coldplay navštívili a majitelky Libuše Láskové jsme se na celou kauzu zeptali. Přitom právě teď má doma nová, měsíční štěňátka, vrh D. Štěňata se mají k světu. Při naší návštěvě o ně bylo pěkně postaráno a Libuše Lásková působila jako svědomitá chovatelka. Proč se ale s Vladislavem Holubem nějak nedohodla? Lásková to zdůvodnila tím, že majitel Keisy nebyl schopen rozumné komunikace. Podle ní nebyl ochoten se domluvit, jen stroze poslal doporučený dopis s vyčíslenou částkou k zaplacení. Požadoval zpátky jednu třetinu ceny štěněte a polovinu nákladů na léčbu, a to po dlouhé odmlce v komunikaci o zdravotním stavu Keisy. Doporučený dopis s ofocenými fakturami a požadavkem zaplacení výše uvedené částky Vladislav Holub opravdu bez nějakého přímého varování poslal. Ovšem, jak se potvrdilo z emailové komunikace mezi ním a Láskovou, již několik měsíců před tím v emailu chovatelku slušně požádal o slevu z ceny štěněte. Dostalo se mu odpovědi, že chovatelka si vše prokonzultuje s veterinářem a dá mu vědět. Další odpověď týkající se možné slevy už nedostal.
ODPOVĚDNOST CHOVATELE
Při uzavírání kupní smlouvy je prodávající povinen kupujícího upozornit na vady prodávaného psa, pokud jsou mu známy. Jestliže dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny, odpovídající povaze a rozsahu vady. Jde-li o vadu, která činí zvíře neupotřebitelným, například nebude zařazeno do chovu, má kupující právo od smlouvy odstoupit. U soudu se může kupující domáhat odpovědnosti chovatele pouze pokud vadu vytkl ve lhůtě do šesti týdnů od převzetí věci-psa.

První byla Keisyna sestra

Ale Vladislav Holub nebyl první, kdo zjistil, že štěňata z vrhu C mají problém. Ještě před ním to totiž zjistila majitelka jiného štěněte. Martina Mikolášová, když veterinář odmítl její fenečku naočkovat, udělal jí seškrab a diagnostikoval demodikózu. Martina neprodleně informovala chovatelku a je třeba dodat, že to bylo ve lhůtě šesti týdnů, kdy je možno štěně „reklamovat." To slečna Mikolášová neudělala, protože netušila, jak hrozná nemoc demodikóza je. „Dnes, když už vím, co je demodikóza za nemoc, bych to štěně odvezla zpátky chovateli hned jak bych zjistila, že demodex má,“ říká. I její Silly musela projít nepříjemnou léčbou a čeká ji kastrace. Tři majitelé štěňat z vrhu C, tedy Holub, Mikolášové a další člověk, Iva Domincová. Požádali chovatelku o slevu. Všichni tři se od svých ošetřujících veterinářů dozvěděli, že fenky by nikdy neměly mít potomky. A z preventivních důvodů jim doporučili kastraci. Martina Mikolášová dostala od chovatelky Láskové příspěvek na léčbu 1000 Kč, Dominová 2000 Kč, Vladislav Holub nic. Ostatní majitelé štěňat od Libuše Láskové nic nechtějí, vědí, že nic nepodcenila a nešlo o vědomé pochybení z její strany. Všichni, kromě Vladislava Holuba a Ivy Dominové mají slíbeno kdykoli v budoucnu další štěňátko zdarma. Na návštěvě u Libuše Láskové jsme se snažili zjistit důvod toho, proč nechce přebrat zodpovědnost a majitelům nemocných štěňat vrátit část peněz, jež vydali při koupi štěněte. Vrh C byl třetí vrh stanice Coldplay a chovatelka říká, že slovo demodex poprvé slyšela z úst Martiny Mikolášové, když jí volala, že Silly má demodikózu. Ostatní majitele ale nevarovala, stačilo jí, když zjistila, že štěňátka jsou v pořádku a dobře prospívají. Nechtěla nikoho zbytečně děsit a od zkušenějších chovatelů se jí navíc dostalo rady slevu neposkytovat, protože v opačném případě by to vypadalo jako uznání své chyby.

 

A co dál?

Jak se zdá, vrh C byl velmi nešťastný. Rodiče si zřejmě geneticky „nesedli". Jednalo se o třetí vrh feny, jejíž předchozí dva byly v pořádku. Otec vrhu C je v chovu velmi využívaný polský pes. Přes to všechno se narodil vrh štěňat nemocných demodikózou. Postupem času onemocnělo všech osm fenek. Jedna fenka už je bohužel po smrti následkem osteosarkomu (rakovina kosti). Její majitelé už mají vybrané štěňátko ve vrhu D.
Dle všeho nemohla Libuše Lásková předvídat, že tento problém nastane. Matka vrhu C má mnoho zdravotních vyšetření a celý svůj dosavadní život netrpěla žádným onemocněním. Ovšem stalo se. Dnes má chovatelka Lásková mnohem více informací. Fenu, která nedávno porodila vrh D, nechala dvakrát vyšetřit na přítomnost demodexu a budoucí majitele štěňat vrhu D informovala o problému, jenž nastal v předchozím vrhu. Zatím se prý nikdo z nich z tohoto důvodu od koupi štěněte nenechal odradit. Těsně před odchodem časopisu do tiskárny jsme se dozvěděli, že Libuše Lásková ještě obeslala všechny majitele psů z vrhu C omluvným emailem, ve kterém uznala svou chybu a to tu, že neinformovala všechny majitele ihned po tom, co byl prvnímu štěněti zjištěn demodex. Rozhodla se vrátit 7 000 Kč z pořizovací ceny štěněte (17 000 Kč) pěti z osmi majitelům štěňátek. Ten šestý si bere jako náhradu štěně z vrhu D. Vladislavu Holubovi a Ivě Domincové však už nenabídla nic. Proč? „Pan Holub se mnou od jistého okamžiku přestal úplně komunikovat, byť jsem mu psala a zvala ho na setkání. Až po několika měsících mi od něj došel obsáhlý spis s výčtem toho, co chce zaplatit. Ceny, které platil za úkony od veterináře, přitom neodpovídají tomu, co u lékaře platili ostatní. Navíc o mně začal psát nepříliš korektní věci na internetu“, vysvětluje Libuše Lásková. „Právník mi řekl, že za tohoto stavu věci je vypořádání mezi námi věcí jednání. Pan Holub poslal kategorický požadavek, ale odmítá jednat. Nemám tedy důvod to s ním dále řešit.“ Proč s nabídkou na vypořádání neoslovila také Ivu Domincovou, vysvětluje chovatelka stručně: „Důvody jsou dva. Hned na začátku jsem jí dala dvojnásobně větší příspěvek na léčbu než ostatním. A druhý důvod je ten, že se přidala k pomluvám ze strany pana Holuba na internetu.“

 

Nejsme pány okolností

Neveselý případ vrhu C ve stanici Coldplay a následného dění je smutným mementem, a to hned v několika ohledech. Pokud jde o ty pejskařské, tak připomíná, že psi jsou živí tvorové a i když s námi žijí, existují faktory a možnosti, které nelze při nejlepší vůli plánovat či předpokládat. Pro budoucí majitele štěňat může být tento příběh i upozorněním na to, že je dobré si dávat pozor na termín „štěněcí akné“- může to být demodex. A pokud jde o svět lidí, tak je celá kauza připomínkou, že majitel štěňátka by měl být obezřetný a měl by se s chovatelem ještě před odběrem štěněte domluvit na možných rizicích a následném postupu.

Šimona Drábková, Dušan Stuchlík
časopis: Psí kusy www.psikusy.cz

Co dělat, když mám podezření, že je můj pes otrávený ?

Otravy u psů jsou poměrně široké téma a nejde jednoduše shrnout příznaky, které by měly majitele upozornit na to, že se něco děje. Vždy totiž záleží na množství látky, kterou psík pozřel, na jeho stáří, hmotnosti a momentální kondici a také na tom, o jakou nebezpečnou látku se jednalo.

Některé jedy zasahují převážně zažívací systém, jiné nervovou soustavu a u některých nastupují účinky pomalu a plíživě. Jedno však mají společné, a tím je nutnost rychlého zásahu v případě podezření na pozření nějaké jedovaté látky. Jako majitel máte možnost zasáhnout maximálně do 30 minut až 1 hodiny po pozření, pak se látka začne vstřebávat do těla a doma už s tím nic nesvedeme.


Zvracení zachraňuje

Takže, pokud přistihneme psa při tom, že žere nebo před chvíli sežral, co neměl (nástraha na hlodavce či slimáky, kus masa u lesní pěšiny, naše tabletky z lékárničky...), je vhodné psa donutit vyzvracet, co snědl. Ideální emetikum (lék vyvolávající zvracení) pro domácí použití je obyčejný 3% peroxid vodíku (kysličník). Ten naředíme v poměru 1:1 s vodou a snažíme se do psa vpravit pomocí injekční stříkačky či lžíce. Bezpečné množství peroxidu je 1-5 ml/kg živé hmotnosti. Krátce poté obvykle dochází ke zvracení. Pokud nemáme doma peroxid, můžeme zkusit podat psovi plnotučnou hořčici na kořen jazyka, ale zde nebývá efekt tak jednoznačný, některým psům hořčice dokonce chutná. V případě, že psík pozřel nějakou žíravinu či louh, zvracení nevyvoláváme, protože dalším průchodem přes horní trávicí cesty můžeme vyvolat závažné poškození jícnu a tlamy. Pokud se nám podaří ze psa dostat většinu toho, co sežral, máme obvykle vyhráno. Nejsme-li si jisti, zda už nedošlo ke vstřebání jedu, či pokud se začínají projevovat nějaké příznaky svědčící pro otravu, je dobré podat psovi ještě živočišné uhlí, případně Smectu. Nejlepší je živočišné uhlí rozpustit ve vlažné vodě a opět pomocí stříkačky či lžíce vpravit do psa. S živočišným uhlím nemusíme šetřit, čím více tablet do psíka dostaneme, tím lépe. Má totiž schopnost navázat na sebe některé toxické látky, a tím pádem zamezí jejich dalšímu vstřebávaní přes sliznici žaludku a střeva do organismu.


Ne Každý průšvih znamená otravu

Jestliže máme podezření na otravu, ale nepodaří se nám zachytit úplný začátek nebo jsme neviděli, že pes něco sežral, ale jeho chování či zdravotní stav se nám nelíbí, nezbývá než vydat se na veterinu, a to co nejrychleji. Příznaky otrav bývají velmi nespecifické, může se jednat o nadměrné slinění, dávení, zvracení, průjem, svalový třes, křečové stavy, zvýšenou krvácivost - záleží na charakteru pozřené látky a na jejím množství. Ale pozor, ne každé závažnější zvracení, průjem či křeče mají původ v otravě. Mnohem častější jsou dietní chyby, virové, bakteriální či parazitární infekce, a co se křečových stavů týče - epilepsie je velmi častou diagnozou. Proto je zapotřebí zaměřit se na podrobné anamnestické údaje a zvíře důkladně vyšetřit, než dáme vyděšenému majiteli za pravdu, že jeho zvíře někdo otrávil. Na většinu jedů nemáme specifické antidotum. Proto léčba otravy probíhá převážně symptomaticky, tedy tlumíme dominantní příznaky pomocí léků, psíkovi podáváme podpůrné léky a infuze a snažíme se, aby se jed co nejrychleji dostal z organismu. Ne vždy se nám ale podaří tento boj vyhrát, protože u některých jedů se po propuknutí klinických příznaků vše odehrává velmi rychle.


Nejčastější jedy

Nyní se zaměříme na některé toxické látky, se kterými se celkem běžně setkáváme, a bohužel se i ve veterinární praxi zjišťujeme často, že je psík sežral. Velmi často se pes dostane k nástrahám na hlodavce. Stále se nejvíce používají ty, které obsahují tzv. kumariny. To jsou látky, které působí tak, že blokují tvorbu vitaminu K v játrech a vitamin K je nezbytný pro správné srážení krve. Je-li vitaminu nedostatek, dochází k poruchám srážení a krvácení. U psa můžeme pozorovat drobné krváceniny na dásních a sliznici tlamy, dále na očním bělmu a na světlé kůži např. na břiše. Postupně se může objevit průjem či zvracení s příměsí krve nebo odcházení čisté krve z konečníku. Jak je z výše uvedeného patrné, otrava nenastupuje hned po pozření, ale řádově za několik dní až týden. Navíc je nutné, aby pes sežral této látky poměrně hodně, aby mu mohla ublížit. Máme-li však důvodné podezření, že se pes k nástraze dostal, tak ačkoli nemá žádné potíže, je lepší mu preventivně asi 14 dní podávat vitamin K, který je dostupný např. v kapkách. Můžeme tak zabránit rozvoji krvácivého stavu, který by ho mohl ohrozit na životě. Další častou nástrahou, se kterou se setkáváme hlavně v létě, jsou jedy na slimáky, tzv. moluskocidy. Ty jsou mnohem nebezpečnější, než předchozí. Stačí jejich velmi malé množství a psíkovi jde opravdu o život. Vesměs se jedná o látky pro psa chuťově atraktivní a typické je i modré zabarvení těchto granulek. U psa velmi krátce po pozření dochází k nadměrnému slinění a dávení a velice rychle se rozvíjí nervové příznaky v podobě křečí, které mohou vést až ke smrti zvířete. Při rozvinutých příznacích je nutný rychlý veterinární zásah, který pomocí léků utlumí křeče, jež psí organismus vysilují, obvykle se následně provádí výplach žaludku ve snaze dostat pryč maximum nebezpečného jedu. Jakmile se objeví křeče, stav psa je velmi vážný a naděje na přežití nebývají velké. Je třeba i vícedenní hospitalizace s intenzivní péčí a pokud je psík v dobré kondici, jeho šance jsou větší.


I fridex zabíjí

Dalším nebezpečným lákadlem pro psy, kteří se pohybují v okolí autodílen, bývá nemrznoucí kapalina do aut (fridex). Ta je sladká, a tudíž psům chutná, při jejím pozření ve větším množství dochází k selhání ledvin, což je opět život ohrožující stav. Záchranou pro psa může být dialýza, která se ovšem provádí pouze na velmi specializovaných veterinárních pracovištích a je poměrně hodně finančně náročná. V dnešní době digitálních teploměrů bývá už méně častou otrava rtutí. Po rozbití rtuťového teploměru dochází k vysypání kuliček rtuti všude po místnosti. Pokud je neposbíráme, začnou se odpařovat a pak mohou způsobit poškození dýchacích cest. Pozření nebývá tak nebezpečné, jako právě vdechování.


Neotravte si ho sami !

Poslední, o čem bych se ráda zmínila, jsou otravy různými veterinárními přípravky, které slouží k boji proti zevním parazitům jako jsou blechy a klíšťata. Tyto přípravky bývají často ve formě sprejů či tzv. spotonů (kapek do kožichu). Při správném dávkování a aplikaci nejsou tyto přípravky nebezpečné, ale často se setkáváme s jejich nevhodnou aplikací - velké množství, nesprávně podané, pes si přípravek ze srsti olizuje, látka je podána štěněti, pro které ještě není vhodná... To může vést k trávicím potížím, ale také malátnosti a nervovým projevům. Pokud se zvíře po aplikaci začne tvářit divně, je vhodné ho vykoupat a maximum přípravku dostat ze srsti a kůže pryč a pak neodkladně navštívit veterináře. Jako vždy, tak i u otrav platí, že nejlepším lékem je prevence. Proto je nutné při kladení nástrah na škůdce dbát, aby se k nim pes nemohl dostat a také venku na procházce kontrolovat, že náš psík nežere, co nemá.
text: Jana Blažková—veterinářka PSÍ KUSY 3/2010 web: www.psikusy.cz

Obojky a vodítka

Vodítko a obojek je pro městského psa každodenní součástí života. Ale ani ti psi, co žijí se svými pány na samotě u lesa, se bez této výbavy neobejdou. Občas se musí vydat i do města, třeba kvůli návštěvě veterináře.

Když pejskař zavítá do obchodu s potřebami pro psy, nestačí se divit, kolik obojků a vodítek má pro svého chlupáče na výběr. Jak si ale v tom množství vybrat ten správný? Jednoduše. Bude se řídit podle svého vkusu, finančních možností a účelnosti. Co se hodí pro jednoho psa, nemusí sedět druhému.

První obojek

Štěně by si na obojek mělo zvykat odmalinka. I když ještě nechodí ven, je dobré, aby si zvyklo na fakt, že má upevněno něco kolem krku. V dospělosti už psi obojek kolem krku téměř nevnímají. První obojek musí být psíkovi co nejpříjemnější. Měl by být hezky měkoučký a vypolstrovaný. Nesmí pejska nikde tlačit, natož škrtit nebo řezat. Ideální je kožený obojek s polstrováním nebo měkký nylonový obojek. Každopádně by měl být velikostně nastavitelný. Jinak budete pomalu každý týden kupovat obojek nový.


Materiál

Kožený obojek se výborně hodí pro většinu psů. U těch krátkosrstých lépe vynikne jeho design. V hustém kožichu dlouhosrstých psů totiž obojek nejčastěji není vůbec vidět. Pro psa s dlouhou srstí je hlavním kritériem výběru obojku fakt, jestli necuchá a nebarví kožich. Plemena s citlivým krkem, jako jsou například chrti, nosí speciální obojek, který je vpředu rozšířený tak, aby se tah obojku rozložil do větší plochy. Kožené obojky a ty chrtí obzvlášť, mívají propracovaný design a kolikrát vypadají více jako šperk, než účelná pomůcka. Takovéto slušivé obojky však mají odpovídající, tedy vyšší cenu. Nylonové obojky jsou levné, vyrábí se v nejrůznějších barvách, někdy i s nejrůznějším potiskem. A jejich výhodou je nejen nižší cena, ale i snadná údržba, klidně je můžete vyprat i v pračce. Mnoho obojků má na sobě i odrazky, a to proto, aby byl pes dobře viděn v silničním provozu. K dostání jsou i obojky svítící. S nimi budete i v noci přesně vědět, kde se zrovna váš pes nachází.

Kšíry

U psů, kteří mají problémy s dýcháním, je lepší raději sáhnout po kšírech. To se týká krátkolebých plemen psů jako jsou buldočci, mopsíci a další. Na kšírech se vodí i drobní pejsci s jemnou kostrou typu čivav a krysaříků. Pozor ovšem, na postroji se psovi snadno tahá, ba dokonce kšíry k tahu přímo svádí. Však se postroje používají v mnoha psích sportech. Pes se zapřahá do postroje například proto, aby táhl svého běžícího nebo na kole jedoucího psovoda. Takže jestli je váš pes patologický tahoun, tak tím, že mu obojek vyměníte za postroj, se sice zbavíte problému s tím, že se od samého tahání dusí a sípá. Ovšem vláčet vás bude za sebou nejspíš do konce svého života.


Ohlávka je řešením

U psů, kteří nabyli dojmu, že vodítko jim páneček připíná proto, aby se do něj mohli řádně opřít a táhnout, co jen to jde, je tu celkem snadné řešení. Takzvaná ohlávka halti. Její princip tkví v tom, že jakmile pes táhne, utahuje se smyčka kolem jeho čumáku, a to je mu samozřejmě nepříjemné. Proto raději vláčení nechá, a stane se z něj skvělý doprovodný pes. Najednou je schopen jít po městě, bez toho, aby jím byl jeho nebohý majitel nedobrovolně vlečen.


„Škrťáky" a „ostnáče" raději vynechte

Škrtíci a ostnaté obojky nejsou určeny pro běžné nošení. Ostnatý obojek je nehumánní pomůcka a neměl by být používán vůbec. Stahovací řetízkový obojek se používá při výcviku. Ovšem nenechte se mýlit. Účelem není psa na obojku škrtit, jak by se z nepěkného názvu „škrťák" či „stahovák" dalo odvodit. Stahovací řetízkový obojek má dva kroužky spojené řetízkem. Po připnutí karabiny na jeden z kroužků se obojek při zatáhnutí stahuje a psa de facto škrtí. Tak takhle ne! Karabina vodítka se připíná na druhý kroužek, který obojek nestahuje. K dostání jsou i polostahovací obojky, ovšem opravdu si dobře promyslete, zda se takový obojek pro vašeho psího kamaráda hodí. Předpokládám, že mu každodenním nošením obojku nechcete způsobovat nepříjemný tlak nebo dokonce bolest.


A co vodítko?

Volba vodítka záleží na velikosti psa. Pro malé psíky pořídíme tenoučké vodítko s malou lehkou karabinou. Kdyby jste malému jorkšírovi připnuli široké vodítko s masivní karabinou, jaké se hodí třeba pro německou dogu, asi by jej karabina táhla k zemi. A naopak mohutný rotvajler by na vodítku pro malého pejska jednou zatáhl a bylo by po vodítku. Karabina by praskla, vodítko se roztrhlo a váš pes by se tak mohl dostat do nebezpečné situace. Při výběru vodítka myslete i na sebe. Vodítko by vám mělo být pohodlné do ruky. Některá nylonová vodítka se nepříjemně zařezávají. U kožených tohle nehrozí, nebo si pořiďte vodítko s vypolstrovanou rukojetí. Klasická vodítka jsou stejně jako obojky k dostání v nejrůznějších velikostech, barvách a provedení. Pokud chcete dělat na ulici se psem parádu, pořiďte chlupáčovi slušivý komplet vodítka a obojku v jedné barvě. Když máte psy dva, poohlédněte se po vodítku na dva psy naráz, anebo jim pořiďte takzvanou rozdvojku. Ta se připne na karabinu běžného vodítka a z druhé strany k obojku každého z psíků.


Specialitky

Existují i vodítka, jež mají v rukojeti zabudovaný zásobník na sáčky na psí exkrementy. Velice praktická věc do ulic měst. Pro psí nezbedy, kteří v každé nestřežené chvíli překusují cokoli, co mají po ruce. tedy i vodítko, jsou k dostání řetízková vodítka. Dále je možné pořídit obojek a vodítko v jednom, to se používá hlavně při psích sportech, například agility, kde se pes přivede na start a před vyběhnutím mu psovod sundá obojek i vodítko. Praktická jsou i přepínací vodítka, která mají více karabin. Na takovém vodítku je snadné psa na chvíli někde uvázat bez toho, abyste vodítko museli na chvíli odepnout z jeho obojku a protáhnout karabinu skrz rukojeť. Jednoduše použijete druhou karabinu. Problémové psy je vhodné připnout na obě karabiny naráz. Kdyby jedna povolila je v záloze je ještě druhá. Kapitolou samou pro sebe jsou výcvikové obojky sprejové a elektronické.

Flexi ano, či ne?

Další kapitolou jsou takzvaná flexi vodítka. Tedy vodítka samonavíjecí. Jsou majitelé, kteří na tomto vodítku svého psíka vodí. Ovšem pes potřebuje volný pohyb a flexi vodítko mu jej nenahradí. Tohle vodítko má svá pro i proti. Tím, že se mírným tahem vodítko prodlužuje si pes zvyká tahat. A dalším mínusem je fakt, že ve chvíli, kdy je pes na konci rozvinuté pětimetrové šňůry je téměř neovladatelný a šňůra o kterou je snadné se spálit nebo zakopnout, je najednou všude. Pro pohyb po městských ulicích je tedy naprosto nevhodné. A v parku je lepší chlupáče nechat proběhnout volně. Pokud to z nějakého důvodu nejde, je navíjecí flexi vodítko možnou variantou.

Výchovná stopovačka

Už jste ten termín možná někdy zaslechly, „stopovačka", „stopovací vodítko". Co to znamená? Je to dlouhé, zpravidla desetimetrové vodítko, jaké se používá při práci psa na stopě. Odtud ten název. Tohle vodítko používá mnoho majitelů pro své mladé psy do doby, než si upevní přivolání a celkově se stanou ovladatelnými. Vodítko pes jednoduše táhne za sebou a když je to zapotřebí, majitel po vodítku sáhne a psa usměrní. Ovšem pozor, zastavit běžícího psa na stopovače chce trochu cviku. Nejlepší je naučit se vodítko zašlápnout. O vodítko je totiž velmi snadné se bolestivě spálit.

Bezpečnostní zásady

Obojek psovi na krku nikdy neutahujte na doraz. Optimální je, když můžete pod obojek snadno vsunout dva své prsty. Z obojku by nemělo vyčnívat nic, o co by se pes mohl zachytit a uškrtit. Řetízkový obojek nepoužívejte ke škrcení psa, mohli byste mu snadno poškodit šíji.


Jak široký obojek?

Pro malá plemena a střední plemena je optimální šířka obojku mezi 1 až 2 centimetry. Velká plemena potřebují obojek šíře v rozmezí 2,5 až 4 centimetry.


Identifikační štítek

Velmi praktické je psíkovi na obojek nebo kšíry přidělat štítek se jménem a telefonním číslem na majitele. V případě, že se chlupáč zaběhne, je šance, že se nejrychlejším možným způsobem dostane zpátky k vám. Možností je několik: soudky, ve kterých je schován papírek s adresou, plíšky s vyrytými iniciálami nebo našitý nápis na obojku. Pokud je váš pes plachý a víte, že k cizímu se nepřiblíží, je ideální, když se dá telefon z obojku přečíst i ze vzdálenosti jednoho dvou metrů. Díky tomu vás tak lidé, kteří psa uvidí bezprizorně pobíhat, mohou upozornit kde se váš pes právě nachází.

text: Šimona Drábkové PSÍ KUSY 3/2010web: www.psikusy.cz

O ČEM SE MLUVÍ ?


Témata pro debaty o věcech týkajících se psů obecně a organizované kynologie zvlášť určitě nechybí. Se začínající sezónou přišly na řadu i výstavy psů.V roce 2009 byl novelizován Výstavní řád Českomoravské kynologické unie. Objevily se v něm nové tituly a soutěže a leckteří vystavovatelé a dokonce i leckteří pořadatelé výstav nemají úplně jasno v tom, jaký titul nebo čekatelství kdo a kdy může zadat nebo navrhnout. Následné povídání by mohlo zvláště začátečníkům usnadnit orientaci. Není doslovnou citací z Výstavního řádu ČMKU, ale spíše výkladem některých ustanovení.

Tituly, které může pes obdržet v návaznosti na hodnocení exteriéru, je možné orientačně rozdělit do tří kategorií. První tvoří tituly, které pes získá ve výstavním kruhu, ve kterém se hodnotí jeho plemeno. Do druhé kategorie patří tituly zadávané v slavnostním kruhu výstavy v rámci závěrečných soutěží, tedy tituly, které si pes vybojuje v konkurenci více plemen. Třetí skupina titulů se zadává na základě tak zvaných čekatelství. V praxi to znamená, že pes musí takových čekatelství obdržet více a velmi často musí splnit i nějaké další podmínky, než mu je titul přiznán. Co vše je tedy možné na výstavě pořádané v ČR získat?

 

Tituly zadávané ve výstavním kruhu v rámci hodnocení plemene

Vítěz třídy

Zadává se jedinci oceněnému známkou výborný 1 ve třídě mladých, otevřené, pracovní, mezitřídě, vítězů a veteránů a to pouze na výstavách oblastních a krajských. V případě členění plemene dle zbarvení, velikosti a váhy může být tento titul udělen v každé třídě. U plemene německý ovčák může být, mimo mezinárodní výstavy, udělen titul Vítěz třídy mladých jedinci, který získal ocenění velmi dobrý 1.


Oblastní vítěz

Zadává se na oblastních výstavách nejlepšímu psovi i feně z konkurence vítězů tříd - mezitřídy, otevřené, pracovní, vítězů. U plemen členěných podle barev srsti, velikostních rázů atd se zadává stejný počet oblastních vítězů jako na mezinárodní výstavě CACIBů. Informaci o tom, kolik CACIBů se u plemene zadává, najdou zájemci na www.fci.be - standardy.


Krajský vítěz

Zadává se na krajských výstavách nej lepšímu psovi i feně z konkurence vítězů tříd - mezitřídy, otevřené, pracovní, vítězů. U plemen členěných podle barev srsti, velikostních rázů atd. se zadává stejný počet krajských vítězů jako na mezinárodní výstavě CACIBů.


Nejlepší mladý pes nebo fena plemene

Zadává se na výstavách klubových, speciálních, národních a mezinárodních. Titul získává nejlepší mladý pes nebo fena plemene z konkurence všech mladých jedinců plemene se zadaným čekatelstvím CAJC. Mezi vystavovateli se pro titul vžilo označení Junior BOB. Jedná se vlastně o nejlepšího mladého jedince plemene.


Nejlepší veterán plemene

Titul získává nejlepší veterán pes nebo fena plemene z konkurence všech veteránů plemene se zadaným oceněním výborný 1. Mezi vystavovateli se pro titul vžilo označení Veterán BOB. Titul se zpravidla zadává na výstavách klubových, speciálních, národních a mezinárodních.

 
Klubový vítěz

Zadává se na některých klubových výstavách. V propozicích výstavy je vždy uvedeno, zda je možné titul na dané výstavě získat či ne. Podmínky pro přiznání titulu určuje předpis příslušného chovatelského klubu. Titul může být např. vázán na členství v klubu. Klubový vítěz se zpravidla zadává nejlepšímu jedinci - psovi i feně - z konkurence výborných 1 CAC z tříd -mezitřídy, otevřené, pracovní, vítězů. V pravomoci chovatelského klubu je rozhodnout, zda vůbec a za jakých podmínek se bude zadávat titul Klubový vítěz mladých. Zpravidla jej získávají pes i fena, kteří obdrželi čekatelství CAJC nebo u plemen posuzovaných podle barev nebo velikostních rázů nejlepší mladý pes i fena z konkurence CAJC.


Vítěz speciální výstavy

Zadává se na speciálních výstavách plemene a to nejlepšímu jedinci - psovi i feně - z konkurence výborných 1 CAC z tříd -mezitřídy, otevřené, pracovní, vítězů.


Národní vítěz

Zadává se na národních výstavách nejlepšímu jedinci - psovi i feně - z konkurence výborných 1 CAC z tříd - mezitřídy, otevřené, pracovní, vítězů.


Vítěz plemene - BOB (BEST OF BREED)

Nezadává se na oblastních a krajských výstavách. Na klubových, speciálních a národních výstavách se zadává nejlepšímu psovi nebo feně z konkurence nejlepšího mladého jedince plemene, nejlepšího veterána plemene a podle typu výstavy z klubových, speciálních a národních vítězů psů i fen. Pokud se jedná o klubovou výstavu bez zadávání titulu klubový vítěz, postupují do soutěže o BOB nejlepší mladý jedinec plemene, nejlepší veterán plemene a všichni CAC. Na mezinárodní výstavě postupuje do soutěže o BOB nejlepší mladý jedinec plemene, nejlepší veterán plemene a pes a fena CACIB.

Tituly zadávané v slavnostním kruhu výstavy v rámci závěrečných soutěží


Vítěz velké národní ceny - BONB (BEST OF NATIONAL BREEDS)

Do kruhu nastupují na výstavě posouzení jedinci českých národních uznaných i neuznaných plemen (český teriér, český fousek, český strakatý pes, český horský pes, chodský pes, pražský krysařík) a plemene československý vlčák. Všechna plemena jsou představena. Samotné soutěže o titul BONB se zúčastní pouze jedinci s titulem BOB.


Vítěz skupiny FCI - BIG (BEST IN GROUP)

Do soutěže nastupují všichni vítězové plemen (BOB) příslušné skupiny FCI. Neuznaná národní plemena tvoří zvláštní skupinu, jejíž vítěz se na mezinárodní výstavě, na rozdíl od výstavy národní, nemůže zúčastnit soutěže o titul BOD a BIS.


Vítěz dne - BOD (BEST OF DAY)

Soutěž může být zařazena na vícedenních výstavách a nastupují do ní jedinci, kteří obdrželi titul BIG. Na MVP do soutěže nenastupuje vítěz skupiny neuznaných plemen.


Vítěz výstavy - BIS (BEST IN SHOW)

Do soutěže nastupují všichni vítězové skupin FCI - BIG u jednodenních výstav nebo Vítězové jednotlivých dnů (BOD) na výstavách vícedenních. Na MVP do soutěže nenastupuje vítěz skupiny neuznaných plemen.

 

Dále mohou být pořadatelem vyhlášeny soutěže


Vítěz mladých skupiny FCI - JBIG (BEST IN GROUP JUNIOR)

Do soutěže nastupují všichni Nejlepší mladí psi nebo feny plemen příslušné skupiny FCI


Nejlepší mladý výstavního dne - JBOD (BEST OF DAY JUNIOR)

Soutěž může být zařazena na vícedenních výstavách a nastupují do ní všichni vítězové mladých jednotlivých skupin FCI. Na MVP do soutěže nenastupuje vítěz skupiny neuznaných plemen. Na některých výstavách je přímo zadáván JBOD aniž by se předtím vybíral J BIG.


Juniorský vítěz výstavy - JBIS (BEST IN SHOW JUNIOR)

Do soutěže nastupují všichni vítězové mladých jednotlivých skupin FCI u jednodenních výstav nebo Juniorští vítězové jednotlivých dnů (JBOD). Na MVP do soutěže nenastupuje vítěz skupiny neuznaných plemen. Na některých výstavách je přímo zadáván JBIS aniž by se předtím vybíral J BIG.

 

Všechny tituly je možno zadat bez ohledu na počet předváděných jedinců, pokud kvalita kandidáta na titul odpovídá požadavkům na jeho zadání. Případné tituly je možno udělit pouze tehdy, je-li jejich udělení v souladu s propozicemi výstavy.

 

Čekatelství


CAJC (CERTIFICAT D' APTITUDE AU JUNIOR CHAMPIONAT)

čekatelství šampionátu mladých může být zadáno výbornému 1 - psovi i feně - ve třídě mladých. Zadává se na výstavě klubové, speciální, národní a mezinárodní.


CAC (CERTIFICAT D' APTITUDE AU CHAMPIONAT)

čekatelství šampionátu krásy, může být zadáno výbornému 1 - psovi i feně - ve třídách - mezitřídě, otevřené, pracovní, vítězů a šampiónů. Zadává se na výstavě klubové, speciální, národní a mezinárodní.


r. CAC (RESERVE CERTIFICAT D' APTITUDE AU CHAMPIONAT)

rezervní čekatelství šampionátu krásy může být zadáno výbornému 2 - psovi i feně ve třídě, kde byl zadán CAC. Zadává se ve třídách: mezitřídě, otevřené, pracovní, vítězů a šampiónů na výstavě klubové, speciální, národní a mezinárodní.


CACIB (CERTIFICAT D' APTITUDE AU CHAMPIONAT INTERNATIONAL DE BEAUTÉ)

čekatelství mezinárodního šampionátu krásy může navrhnout rozhodčí na mezinárodní výstavě nejlepšímu psovi i feně z konkurence výborných 1 z tříd - mezitřídy, otevřené, pracovní, šampiónů.


r. CACIB (RESERVE CERTIFICAT D' APTITUDE AU CHAMPIONAT INTERNATIONAL DE BEAUTÉ)

může navrhnout rozhodčí na mezinárodní výstavě druhému nejlepšímu jedinci - psovi i feně. Do této soutěže postupují: výborný 2 ze třídy, ze které byl navržen CACIB a výborní 1 z ostatních tříd.


CACIB a reserve CACIB jsou čekatelství zakotvená ve Výstavním řádu FCI. Rozhodčí psa na CACIB (r. CACIB) navrhuje. Konečné rozhodnutí, zda bude či nebude čekatelství psovi přiděleno, je v pravomoci FCI. Někoho může zmýlit, že u CACIB je psáno, že jej může získat výborný 1 a u r.CACIB výborný 1 nebo výborný 2 ze třídy, ve které byl navržen CACIB a že není řeč o CAC eventuálně r. CAC. Výstavní řád FCI platí ve všech členských státech FCI. V leckterém je ale zadávání čekatelství národního šampionátu jiné, než u nás. Např. v Holandsku může na jedné výstavě získat CAC pouze 1 pes a 1 fena plemene. Výstavní řád FCI tedy nemůže vázat CACIB na čekatelství národního šampionátu. Je ale velmi nepravděpodobné, že by rozhodčí psovi nezadal čekatelství českého šampionátu a navrhl jej na čekatelství šampionátu mezinárodního.


Majitelé se šampionáty psů pyšní a velmi stojí o to, aby byly uváděny v průkazech původu a to jak psů samotných, tak jejich potomků. Vypisovat celý název šampionátu je poměrně dlouhé. Proto se i v této oblasti využívají zkratky. Šampionáty jednotlivých států jsou dobře rozpoznatelné. Má-li např. pes u matky uvedeno, že je CH PL a CH HU, asi si každý odvodí, že fena byla natolik krásná, že získala šampionát Polska a Maďarska. Méně srozumitelné jsou zkratky mezinárodních šampionátů C.I.B., C.I.E. a C.I.T.


C.I.B. (CHAMPIONAT INTERNATIONAL DE BEAUTÉ)

Mezinárodní šampión krásy. Zkratka C.I.B se používá krátkou dobu, dříve se mezinárodní šampionát uváděl jako ICH - International Champion.


C.I.E. (CHAMPIONAT INTERNATIONAL DE EXHIBITION)

Mezinárodní výstavní šampión


C.I.T. (CHAMPIONAT INTERNATIONAL DE TRAVEL)

Mezinárodní šampión práce


Aktuální pravidla pro přiznání českých šampionátů lze najít na stránkách Českomoravské kynologické unie (www.cmku.cz). V případě šampionátů FCI jsou řády uvedeny na www.fci.be. Titul šampión přiznává i celá řada chovatelských klubů. Zadávají se na výstavách pořádaných klubem a vystavovatelé je najdou v propozicích výstavy a v předpisech daného klubu.

 

Tituly a čekatelství zadávané u jednotlivých plemen na různých typech výstav


Oblastní výstava

Vítěz třídy, Oblastní vítěz


Krajská výstava

Vítěz třídy, Krajský vítěz


Klubová výstava

CAJC,Nejlepší mladý pes nebo fena plemene, CAC, r. CAC, Klubový vítěz, eventuálně Klubový vítěz mladých, Nejlepší veterán plemene, BOB


Klubová výstava bez titulu Klubový vítěz

CAJC, Nejlepší mladý pes nebo fena plemene, CAC, r. CAC, Nejlepší veterán plemene, BOB


Speciální výstava

CAJC,Nejlepší mladý pes nebo fena plemene, CAC, r. CAC, Vítěz speciální výstavy, Nejlepší veterán plemene, BOB


Národní výstava

CAJC,Nejlepší mladý pes nebo fena plemene, CAC, r. CAC, Národní vítěz, Nejlepší veterán plemene, BOB


Mezinárodní výstava

CAJC,Nejlepší mladý pes nebo fena plemene, CAC, r. CAC, CACIB, r. CACIB, Nejlepší veterán plemene, BOB

Výstavní tituly i šampionáty se čas od času mění. Výše uvedené tituly platí od roku 2009. Je ale docela možné, že i ony se časem trochu změní. Kdo chce přesně vědět, co se na které výstavě zadává, měl by si prostudovat propozice výstavy a také platný Výstavní řád. Diskuse se nevedou v případě výstav jen o zadávaných titulech. Zdrojem problémů jsou i veterinární podmínky. O těch bude řeč později.


Vladimíra Tichá, ČMKU text: Planeta zvířat 03/2010 web: www.planetazvirat.cz

S PAPÍRY nebo BEZ?


Na světě existují více než čtyři stovky uznaných plemen psů. Z takového množství si každý zájemce o psa může vybrat přesně „na míru" toho svého. Dokonce kdyby se snad někomu zachtělo plemeno, které neuznalo FCI, může zalovit ve vodách standardů uznávaných britským nebo americkým Kennel Clubem.

 

Co vede, přesněji - mělo by vést, ruku budoucího majitele psa při výběru plemene?

V první řadě pochopení společenské charakteristiky plemene, jeho vloh a vlastností garantovaných standardem. Pes s vyvinutým loveckým pudem se příliš nehodí jako hlídač kachní farmy, krátkosrsté společenské plemeno nemůže žít celoročně v boudě a norníka by si neměl pořizovat majitel okrasné zahrady. Těžko si lze také představit dlouhosrstého bernardýna pobíhajícího na plážích, dejme tomu na Mallorce, nebo saluku žijící celoročně v Krkonoších. I když jsou psi dostatečně adaptabilní a přizpůsobí se životu, který jim jejich pán nabídne, je otázkou, bude-li trávit dny a roky v podmínkách, pro které nebyl po generace svých předků šlechtěn, šťastně a spokojeně.

S tím souvisí neméně důležité správné posouzení vlastních fyzických i psychických schopností. Mírný, příliš demokratický člověk, navíc se slabší fyzickou konstitucí, bude jen s obtížemi úspěšný při výchově velkého plemene proslulého samostatným uvažováním, někdo méně trpělivý zas nedokáže trávit hodiny péčí o srst psa a jiní mají tak delikátní žaludky, že by po svém psovi neodklidili příčinu i následek venčení. Často se doporučuje (a občas se připra-vují i zákony v tom smyslu), pro koho se hodí a případně komu povolit a komu nepovolit držení některých plemen, většinou nesprávně označovaných jako „bojová". Podle takových rad prý stafordi, pitbulové, fily a spol. nepatří do rukou agresivních lidí, což je tvrzení skrz naskrz hloupé, neboť by na druhou stranu znamenalo i to, že existují plemena pro násilníky vhodná.

Jako další z řady argumentů pro nebo proti konkrétnímu plemenu by každý zájemce měl zvážit, co je schopen a ochoten zvířeti nabídnout. Z hlediska bydlení (či ustájení) musí každý zvážit, kde hodlá svého psa „ubytovat". Jiné plemeno může pobývat v zimě i v létě v kotci nejen kvůli extrémním výkyvům teplot, ale i pro svou menší závislost na kontaktu s pánem a jeho rodinou; jiné vyžaduje ustavičnou blízkost své nové smečky, bez které by doslova strádalo. Teriéři se sklonem ke štěkání mohou vyvolat v paneláku sousedské neshody, sibiřský hušky bude trpět v přetopeném bytě a irský vlkodav zabere polovinu místa v garsonce.

Plemena závislá na větší míře pohybu potřebují pravidelně odčerpávat energii. Pořídí-li si je člověk, který sám nesportuje a za vyčerpávající pokládá jednu delší procházku denně, neměl by si sportovního psa vůbec pořizovat - případně psa netrestat, když si sám najde způsob, kterým svůj elán vybije - ale který se pánovi určitě líbit nebude.

Každé plemeno má jinou spotřebu pánova času. Pracovní a sportovní plemeno by přece bylo škoda nechat krnět doma na gauči, takže je třeba chodit se psem do psí školky, na cvičák, do lesa, a také na soutěže nebo (se všemi plemeny) na výstavy.

Podstatnou otázkou je také otázka finančních nákladů. Investice do pořízení kvalitního psa s průkazem původu velkého nebo obřího plemene může být srovnatelná s koupí psa i několikanásobně menšího. Velikost psa není úměrná výši výstavních poplatků - ty jsou u všech plemen stejné, ale úměrně s jeho velikostí stoupají majiteli náklady na krmení, veterinární péči, ustájení psa, péči o exteriér, za odborný výcvik a třebas i za přesuny dopravními prostředky. Měnit se můžou i pojistné sazby, i když tady pojišťovny přihlížejí spíš než k velikosti psa k míře jeho ohrožení podle toho, k jakému sportu nebo práci budeme psa využívat.

Stejně důležitá je i otázka citové investice: zatímco ryzí pragmatik bude schopen dát psa pryč ve chvíli, kdy zjistí, že nikdy nenaplní jeho vystavovatelské, pracovní nebo chovatelské ambice, jiný chovatel sice rezignuje, ale psa si přesto ponechá, protože je to živá bytost, za kterou přijal odpovědnost a se kterou jej pojí citový vztah.

Dalším důležitým momentem při volbě plemena je rodinné zázemí budoucího majitele psa: vždy je dobré mít v záloze ochotné příbuzné, případně sousedy a přátele, kteří zaskočí, kdykoliv bude třeba psa pohlídat; to platí vlastně o každém zvířeti, které si hodláme pořídit. S velkým plemenem je ovšem zapotřebí doprovod druhé osoby k veterináři (např. kvůli vyzdvihnutí na vyšetřovací stůl nebo k naložení psa po narkóze do auta), a v případě, že rodina hodlá odcestovat na dovolenou, ochota okolí k hlídání se snižuje úměrně se stoupající velikostí psa.

Z hlediska veterinární péče by měl být každý zájemce o konkrétní plemeno seznámen s případnými zdravotními riziky, která s sebou mohou nést. U některých se ve větší míře objevují sklony k pro ně typickým chorobám, jako je slepota, dysplazie, problémy  s chrupem apod. Mezi základní povinnosti, které by měl každý majitel mít vůči svému psovi, patří poskytnutí alespoň základní výchovy. Některá plemena se všeobecně vychovávají lépe, jiná hůře - což je dalším důvodem pro důkladné zvážení výběru psa i svých schopností, vč. disciplinovanosti všech dalších zúčastněných. I ta nejmenší čivava je psem se vším všudy - a bude-li vědět, kdo je vůdcem smečky, resp. že to není ona, přispěje to ke spokojenému soužití s ostatními členy skupiny. A každý pes by měl mít zvládnutý základní výcvik, což je nejen základním předpokladem jeho ovladatelnosti, ale přispěje i k porozumění mezi „pejskaři" a „nepejskaři".

Ale i když budete při výběru plemena vedeni jen touhou mít plemeno, které nikdo jiný nemá, přesto i vy budete mít téměř stoprocentně zaručeno, jaké velikosti při správné péči pes doroste a co od něho můžete očekávat co do výkonu nebo ovladatelnosti.

Značka „čistokrevný bez PP"

Z předchozího je patrné, proč vybírat psa čistokrevného, s doloženým původem. Takoví psi se vybírají zpravidla jako štěňata přímo od chovatele, takže se budoucí majitel dozví více nejen o rodičích a prarodičích vybraného psa, ale také o tom, jak byl odchován, socializován, krmen, odčervován a očkován, a ještě podle jeho chování uprostřed vrhu může odhadovat jeho budoucí povahu. Správný chovatel poskytne majiteli- začátečníkovi i první cenné rady pro první společné chvíle doma i do budoucna.

Proč si přesto někteří chovatelé vyberou psa pod značkou „čistokrevný bez PP"? Pravděpodobně chtějí ušetřit. Ovšem pes proklamovaný jako čistokrevný nemá průkaz původu proto, že jej nemohl dostat z nějakého závažného, pravděpodobně zdravotního důvodu. To, že u vícečetných vrhů je možné příslušný doklad získat jen pro několik jedinců, je mýtus, který nejspíš záměrně šíří sami někteří chovatelé, aby se alespoň za část ceny „zbavili" štěněte, které nemá šanci na bonitaci. Takovou vylučující vadou, patrnou už v raném štěněčím věku, jsou např. u samců nesestouplá varlata. Dá se předpokládat, že určité defekty se opakují v částech vrhů některých chovatelů už po několik psích generací, aniž by byli „přenašeči" vyřazeni z chovu. To, že budoucí majitel takového „čistokrevného psa bez PP" ušetří při jeho pořízení, může ve finálním součtu znamenat mnohem vyšší celkové náklady na diety a na veterinární péči, nutnou často po celý život psa.

Otázka je, zda a případně jak se bránit přílivu dalších a dalších štěňat tzv. čistokrevných. Zastánci této skupiny budou tvrdit, že chov psů s doklady je byznys, že psi bez dokladů za nic nemohou a že je přeci nenechají vyhnat, utratit apod. To jistě ne - ale pokud jde o majitele těch psů, kteří přenášejí konkrétní postižení na své potomky, neměli by na těchto psech dál chovat (a také je prodávat); štěňata již narozená by v dospělosti  neměla být připouštěna, třebas se na nich vada neobjevila, natož pak štěňata s vadou prokázanou, kvůli které nemají průkaz původu; není od věci nechat takové psy kastrovat, aby se jejich vada ani při nechtěném krytí nepřenášela na další generace.

Pravděpodobně by měl i tady platit zákon trhu, který říká, že kde není poptávka, není nabídka.


Kříženci, voříšci a spol.

Žijí mezi námi kvůli neznalosti, nepozornosti, nedbalosti, hlouposti..., a to nikoliv své, ale naší, lidské. O voříšcích se říká, že jsou nejchytřejší, o nalezencích, že nejvděčnější. Obojí může být pravda, ale stejnou pravdou také zůstává, že u křížence (třebas čistokrevných psů) se nedá odhadnout, která povahová vlastnost převáží, a u nalezeného psa se neví nic podstatného pro budoucí společný život: u štěňat nelze odhadnout velikost, do které dorostou, stejně jako jsou velkou neznámou povahové sklony předků psa; budoucí majitel netuší, za jakých podmínek pes vyrůstal, zda byl dostatečně socializován mezi svými sourozenci i mezi lidmi, jak zareaguje na podněty, které se člověku budou zdát malicherné, ale psovi připomenou nějakou život ohrožující zkušenost; neví se nic o tom, jak a čím byl krmen, k jakým onemocněním má vrozené dispozice a jakými už trpí.

Proto je dvojnásob chvályhodné, že jsou mezi námi lidé, kteří se i takových psů ujímají, dávají jim domov, všestrannou péči a lásku. Nejsou výjimkou majitelé, kteří si ke svému „papírovému" psovi pořídí „bezpapíráka" a naopak. Psi naštěstí netrpí předsudky, jak asi ví každý majitel psa, a kamarádí se s kdekým bez ohledu na původ.


text: Planeta zvířat 03/2010 web: www.planetazvirat.cz

LICHOŘEŘIŠNICE - zázračný zabiják bakterií

 

Lichořeřišnice větší je rostlinou, jejíž léčivé účinky jsou nanejvýš pozoruhodné.. Je to přírodní antibiotikum, které nás mnohdy může ušetřit užívání syntetických preparátů.


Lichořeřišnici můžeme běžně najít jako rostlinu pěstovanou pro okrasu, často se lze setkat s tím, že její pěstitel ani netuší, že má na zahradě rostlinné antibiotikum. Je to většinou plazivá jednoletá rostlina se zářivě žlutooranžovými, někdy i červenými květy. Kvete od začátku léta až po první mrazíky, které však nepřestojí a uhyne. Ze zanechaných plodů se však často opakovaně vysemeňuje na stejném místě i další rok. Je velice zdobná a navíc obdivuhodně léčivá.

 


Lichořeřišnice je silné přírodní antibiotikum

Jak ve své literatuře uvádí známý český bylinář Pavel Váňa, lichořeřišnice působí proti všem ze 46 kmenů bakterií Staphylococcus pyogenes aureus, které jsou častými původci zánětlivých onemocnění močových cest a ledvin. Někteří léčitelé a lékaři zaznamenali úspěchy použití lichořeřišnice i v boji s těžko vyléčitelným zlatým stafylokokem, který často odolává i jiným silným antibiotikům a ohrožuje zdraví nakažených i po mnoho let. Tato bylina však ničí nejen stafylokoky, působí i například proti salmonele nebo streptokokům. Její užívání nás může v mnoha případech ušetřit syntetických antibiotických preparátů, nebo významně podpořit a zkrátit léčbu nemoci.Lichořeřišnici je vhodné aplikovat jak při výše zmíněných zánětech močových cest a ledvin, tak i například při zánětech dýchacích cest. Jejím včasným užíváním můžeme infekční nákazu zlikvidovat nebo omezit už v jejím začátku. Působí i jako prevence nebo je skvělá pro doléčení proběhlých zánětů s hrozbou recidivy.

 

Proti padání vlasů, proti lupům i na ošetření kůže

Tato bylina se dříve často používala proti vypadávání vlasů a proti lupům, dodnes ji můžeme nalézt jako součást přírodních přípravků proti těmto potížím.Čerstvá šťáva nebo obklady z rozdrcených listů mají dezinfekční účinek při aplikaci na poranění kůže, kde ničí případné mikroorganismy, které by mohly vést k zánětu.

 

Užití ve formě čaje, tinktury nebo tablet

Listy lichořeřišnice lze také sušit pro pozdější užití. Připravujeme z nich nálev, který v případě potíží užíváme jako čaj. V našich lékárnách dnes už běžně seženeme tinktury a tablety s výtažkem lichořeřišnice, které jsou cenově dostupné pro každého. Dokonce existují i přípravky pro přírodní léčbu našich zvířecích miláčků s výtažkem této byliny.


Pokud tato okrasná rostlina již obývá vaši zahradu, neváhejte ji ochutnat - osobně doporučuji lichořeřišnici na chléb s máslem, je to občerstvující léčivá pochoutka. Pokud ji na zahradě nemáte, rozhodně na ni nezapomeňte příští rok.. při troše péče potěší vaše oko i tělo pěstovaná třeba i ve větším květníku.

 

Očkování štěňat a dospělých psů


Očkování (vakcinace) je nejzákladnější součástí preventivní péče o domácí mazlíčky.  Vakcinace účinně chrání zvíře proti nakažlivým nemocem, která mohou způsobit velmi vážné onemocnění i s trvalými následky nebo v horším případě i smrt zvířete.

Štěňata získávají malé množství protilátek od matky prostupem přes placentu. Nějvětší množství protilátek  štěně přijímá až po narození pitím  mleziva od feny, kdy je sliznice střeva prvních 24 hodin vysoce prostupná pro tyto imunoglobuliny. Takto je štěně pasivně chráněno do věku šesti až dvanácti týdnů. Vše závisí na množství protilátek v mlezivu a příjmu mleziva štěnětem.

Po šestém týdnu věku proto začínáme s vakcinací. Účinek první vakcinace však může být ještě likvidován zbytky mateřských protilátek a tím vzniká tzv. imunitní okno, kdy není štěně chráněno. Proto je nutné vakcinaci opakovat za 3-4týdny, kdy již u štěněte žádné mateřské protilátky nejsou. Další revakcinace je ve dvanáctém týdnu věku, kdy je imunitní systém již vyzrálý.

 
Základní vakcinační schéma štěňat a dospělých psů


6 - 7 týdnů věku - první očkování (DP)

9- 10 týdnů věku - přeočkování (DHPPiL)

12 - 13 týdnů věku - přeočkování (DHPPiL)

15 - 16 týdnů věku - přeočkování (R)

potom 1x ročně (DHPPiLR)

Psinka - D

Velmi nebezpečné virové onemocnění, projevující se ve třech základních formách: slizniční, střevní a nervové.  Zvláště vnímavá jsou štěňata, ale onemocnět mohou i starší zvířata. Po vyléčení můžou zůstat trvalé následky.


Infekční zánět jater - H

Onemocnění postihuje hlavně játra a projevuje se žloutenkou, mohou však býtpostiženy i jiné orgány.


Parvoviróza - P

Vysoce nakažlivé virové onemocnění projevující se krvavým průjmem a zvracením. I při intenzivní léčbě může skončit úhynem. Nejvyšší riziko nákazy je u štěňat.

 
Parainfluenza - Pi

Je to infekce s méně závažným průběhem, která je však velmi nakažlivá a snadno se přenáší z jednoho psa na druhého přímým kontaktem, ale i prostřednictvím vzduchu.  Onemocnění, jinak zvané psincový kašel, se zpočátku  projevuje suchým kašlem a  dávením, které může být úporné a přetrvávat několik týdnů.

 
Leptospiróza- L

Jedná se o bakteriální onemocnění. Rezervoárem onemocnění jsou volně žijící zvířata, hlavně drobní hlodavci, kteří neonemocní, ale bakterie vylučují močí. Pes se nakazí přímo od nemocných zvířat nebo pitím kontaminované vody. Nemoc může proběhnou bez příznaků, ale také těžkým selhání ledvin a jater, končících smrtí zvířete. Některé typy leptospir jsou přenosné na člověka.


Vzteklina -  R

Je smrtelné onemocnění přenosné na člověka. 

Další možnosti očkování psa


Komplex tzv. psincového kašle

K základním očkování je část antigenů proti tomuto onemocnění, ale u psů účastnících se pravidelně hromadných akcí (cvičiště, výstavy, závody atd.) doporučuji  rozšířit vakcinaci o vakcínu Pneumodog. Tím docílíme větší chráněnost proti tomuto onemocnění.


Tetanus

Vakcinaci dopručujeme u loveckých a pracovních plemen psů.


Lymská borelióza

Vakcinace této choroby je vhodná zejména v oblastech se zvýšených výskytem tohoto onemocnění a to zejména u psů, kteří se často vyskytují v lese, nebo jejichž majitelé odmítají pravidelné preventivní ošetření protiklíšťatům.


 

Když cestujete se psem do zahraničí…


Vy možná máte na dovolenou sbaleno za pět minut, ale u psa s tím nepočítejte. Pokud čtyřnohého přítele nechcete nikam odložit, počítejte mimo jiné i s návštěvou veterináře.
V první řadě je třeba ohlídat legislativní podmínky, za jakých smíte do té které země se zvířetem cestovat. Abyste to zajistili, alespoň bez jedné návštěvy veterináře se neobejdete. Pak už musíte jen zajistit všechny potřeby, které zvíře v průběhu cesty může mít, a eliminovat zdravotní rizika cestování.


Před cestou k veterináři

Do zahraničí by mělo zvíře cestovat v dobrém zdravotním stavu. Proto je dobré požádat veterináře o preventivní zdravotní prohlídku. Kromě ověření zdravotního stavu zvířete vás může detailně informovat o aktuálních pravidlech pro cestování do konkrétní destinace, možná vám ještě nabídne vhodné ošetření před cestou. A v případě dlouhodobější léčby psa nebo kočky vám předepíše dostatečné množství léků.

Exotické země bohužel představují pro naše miláčky vyšší riziko v podobě nemocí parazitárního a bakteriálního původu, které se u nás neobjevují buď vůbec, nebo velmi omezeně. Například klíšťata přenášejí původce boreliózy, babeziózy, ehrlichiózy a ricketsiózy, komáři přenášejí původce srdeční červivosti a muchničky jsou zodpovědné za přenos leischmaniózy. Tato onemocnění se vyskytují zejména v zemích kolem Středozemního moře, tedy v Chorvatsku, Černé Hoře, Itálii, Řecku, Francii, Španělsku a severní Africe.

Při cestě do výše zmíněných zemí je proto nezbytné pravidelné používání antiparazitárních přípravků. Ideální je jejich kombinace s repelentem, tak zvíře nejlépe ochráníte před kontaktem s parazitem i před přenosem onemocnění. Vybírejte nejlépe ektoparazitika s registrovaným repelentním účinkem. "Našim klientům se v tomto směru jednoznačně nejlépe osvědčil Advantix spot-on," radí MVDr. Michaela Riedlová. "V nabídce je samozřejmě i řada repelentních sprejů, ale jejich efekt je bohužel diskutabilní. Už proto, že se o dovolené zvířata koupou, což účinnost spreje během okamžiku úplně zruší."

Cestovatelé do Středozemí by měli zvážit i prevenci proti srdeční červivosti. "V tomto případě se to určitě vyplatí, protože je to velmi nebezpečná nemoc přenášená komáry. Protože účinnost ektoparazitik proti komárům není stoprocentní, doporučujeme při cestě do zemí kolem Středozemního moře psa a kočku, případně fretku, ošetřit i přípravkem, který zvíře před srdečními červy ochrání. V tomto případě je na výběr buď Advocate spot-on nebo Stronghold spot-on," radí Riedlová. Všechny tyto preparáty působí jeden měsíc, je vhodné jejich použití týden před cestou a opakované ošetření po návratu.


Co sbalit zvířeti na cestu

Zvažte v množství potřebném na celou cestu nákup krmiva, které vaše zvíře preferuje. V zahraničí s jeho sháněním můžete mít problém. A na jiné krmivo si zvíře pokaždé nějaký čas zvyká, což může přinést nečekané komplikace, případně i nežádoucí zdravotní problémy.

Na vlastní cestu je dobré se vypravit v chladnějším počasí, nejlépe brzy ráno nebo navečer. Vždy s sebou musíte mít vodu, ideálně i oblíbenou psí hračku a deku. V horku je možné chladit hřbet či tlapky zvířete mokrým hadrem. Případně existují speciální oblečky na léto, které se dají koupit ve zverimexu. Nedovolte psovi chladit se vykláněním hlavy z okna za jízdy, mimo jiné mu hrozí zánět spojivek.

Cestu je vhodné přerušovat a nechat psa proběhnout, napít se a vyvenčit. Nikdy nenechávejte zvířata v uzavřeném autě za slunečného dne. Teplota v autě velmi rychle stoupne na úroveň, která může způsobit úžeh, nebo dokonce i smrt.

V případě jakéhokoliv zdravotního problému, se kterým si neporadíte sami, vyhledejte místního veterináře. Pokud je komplikace chronického původu, je vhodné kontaktovat vašeho veterináře, který bude umět zahraničnímu kolegovi nejlépe poradit.


Co vás čeká po návratu

Jakmile se ze zahraničí vrátíte, zvíře odčervěte. Pes je v cizím prostředí lákán neznámými vůněmi a při olizování, hrabání nebo ochutnávání vonících předmětů se mohou lehce dostat do styku s vajíčky parazitů.

Vhodné je použít širokospektrální přípravky působící zároveň proti oblým i plochým červům (např. přípravek Drontal), které už koupíte volně i v lékárnách. Dokonce se dají sehnat tablety ochucené masovou příchutí, takže je zvíře slupne jako pamlsek.

A pokud začne mít váš miláček po návratu domů nějaké problémy, klidně i několik týdnů po skončení dovolené, vždy veterináře informujte, že s vámi zvíře bylo v zahraničí.


NA CESTU PO EVROPSKÉ UNII POTŘEBUJETE:

- Platný cestovní pas zvířete, který je jednotný a platný ve všech zemích EU. Bez něj by zvíře nemělo opustit hranice. V zahraničí ho noste vždy u sebe, kontrolovat vás může policista v kterékoli zemi, kterou projíždíte. V pase je uvedeno tetování nebo číslo mikročipu, identifikace majitele a záznamy o vyšetření, vakcinaci a použití antiparazitik. Pas vám vydá veterinář, dokument ovšem musí být schválený a registrovaný krajskou veterinární správou.

- Zvíře musí být označeno tetováním nebo mikročipem. Tetování se týká zvířat uvedených v plemenných knihách, která mohou (čitelně tetovaná!) cestovat po celé EU kromě Velké Británie, Irska, Malty a Švédska až do poloviny roku 2011. Zvířata, která nejsou tetovaná, musí být opatřena mikročipem. Čipování zajišťují veterinární ordinace, které vám také číslo mikročipu uvedou do pasu zvířete. 


- Neobejdete se bez očkování proti vzteklině. Zvířata musí být očkována od 3 měsíců stáří. Nyní lze použít i vakcínu s účinností delší než 1 rok, musí to být ale uvedeno v pase zvířete.
 
- Některé země, konkrétně Velká Británie, Irsko, Malta a Švédsko, požadují kromě vakcinace vztekliny ještě sérologické vyšetření účinnosti vakcinace. To se provádí vyšetřením krve ve schválené laboratoři. Odběr i vyšetření opět zajistí soukromý veterinární lékař.

- Velká Británie, Irsko a Malta navíc požadují, aby byli pes, kočka nebo fretka 24 až 48 hodin před vstupem ošetřeni prostředkem proti echinokokóze a proti klíšťatům. Švédsko požaduje ošetření proti echinokokóze maximálně 10 dní před vstupem, Finsko maximálně 30 dní před vstupem. Vše aplikuje na požádání soukromý veterinární lékař.

- Většina zemí mimo EU vyžaduje kromě pasu, identifikace zvířete a vakcinace proti vzteklině navíc potvrzení (ne starší tří dnů) veterinárního lékaře o tom, že je zvíře zdravé, a potvrzení z místně příslušné krajské, případně městské veterinární správy, že v místě je tzv. příznivá nákazová situace (tzv. kulaté razítko).

- Na stránkách Státní veterinární správy najdete podrobné požadavky ke každému z důležitých bodů, včetně upřesnění u každé země, kterou budete chtít navštívit (nebo jí během cesty budete projíždět). V každém případě si ověřte všechny požadavky jednotlivých zemí dříve, než opustíte Českou republiku.

text:   HOBBY IDNES
web:  www.idnes.cz

Epilepsie psů


Epilepsie je onemocnění popisované v humánní medicíně již od dob babylónských v roce 2080 před Kristem. První ucelená monografie, která na dlouhá léta ovlivnila pohled na toto onemocnění pochází ze 4. století od Hypokrata. V období středověku byla epilepsie považována za boží trest. Teprve ve druhé polovině 19. století se díky výraznému rozvoji medicínských věd podařilo prokázat pravdivost hypotézy starší 2000 let, že totiž mozek je výchozím bodem epileptických záchvatů. První zmínky o epilepsii u malých zvířat pochází z první poloviny 19. století. Ve veterinární medicíně se v posledních letech zvedá zájem o toto onemocnění především pro jeho relativně četný výskyt, ve psí populaci kolem 3%! Také jeho sociální význam, vzhledem ke vztahu majitel - zvíře, je nezanedbatelný. V neposlední míře je pak zájem o toto onemocnění umocňován možností jeho využití jako modelu pro zkoumání epilepsie u lidí.


 
Nejprve je však třeba si ujasnit, co to vlastně epilepsie je a co chápeme pod tímto označením. Epilepsie je pojem užívaný pro označení idiopatické (neznámého původu) epilepsie, tedy funkční poruchy buněk mozku. U nás je toto označení nesprávně používáno k označení všech záchvatů a křečí, tedy epilepsie primární I sekundární.
V momentě záchvatu dochází k abnormální elektrické aktivitě určitých buněk v mozku. Je však velmi důležité, čím byla tato abnormální aktivita způsobena. V zásadě se nabízí tři možnosti: 1. Abnormálně aktivní buňky mozku jsou přímo zasaženy nějakým onemocněním (nádor mozku, infekce..). 2. Buňky mozku jsou ovlivněny nedostatečnou funkcí jiných orgánů těla zvířete (při nedostatečné funkci vnitřních orgánů se v těle hromadí látky, které jsou za normálních okolností zneškodněny a z těla vyloučeny. Protože se tyto látky krví roznáší po celém těle a mozek je nejcitlivější vůči jejich působení, mohou vyvolat záchvatovité, křečové stavy. Samozřejmě všechny škodlivé látky- jedy přijaté do těla zvenčí, mohou působit zcela shodně). 3. Abnormálně aktivní buňky jsou "zdravé", nejsou ani ovlivněny nedostatečnou funkcí jiných orgánů, nemůžeme tedy najít žádnou příčinu a jedná se pouze o funkční momentální nedostatek. Obecně lze tedy rozdělit příčiny záchvatů do několika skupin:
  
1. Záchvaty jejichž příčina je v onemocnění mozkové tkáně - primární epilepsie ( záněty, infekce - psinka, nádory, vývojové abnormality - vodnatelnost hlavy, následky úrazů a přímého poškození mozku)
 
2. Záchvaty v důsledku onemocnění jiných orgánových systémů - sekundární epilepsie ( nedostatečná funkce ledvin, jater, srdce, oběhového systému, slinivky břišní, štítné žlázy, nadledvinek, a nebo následkem otravy).
 
3. Záchvaty bez detekovatelného příčinného onemocnění, tedy "pouze" funkční deficit mozku - idiopatická epilepsie nebo také pouze epilepsie.
 
Je jasné, že při pohledu na rozmanitost možných příčin záchvatů, je velmi důležité nejprve zjistit, kde je pravá příčina onemocnění, a teprve potom zahájit léčbu. V případě ignorace této možné rozmanitosti, a zahájení léčby antiepileptiky (účinné léčby idiopatické epilepsie) můžeme totiž velmi lehce propásnout některé z důležitých onemocnění, které může mít potom dostatek času, aby se rozvinulo natolik, že jej pak není možno ovlivnit ani po správném stanovení diagnózy a zahájení správné terapie. Jinými slovy, nasazení antiepileptik po záchvatech bez důkladného vyšetření může vést k zanedbání případného onemocnění, které záchvaty vyvolává.

Samozřejmě jsou jistá kritéria, podle kterých lze již na základě průběhu a manifestace záchvatů usoudit o kterou skupinu onemocnění se jedná. Na druhé straně je však třeba sebekriticky říci, že všechny skupiny se co do projevů a průběhu velmi překrývají a riziko zmýlení se, vzhledem k možným následkům takovéto chyby, je příliš vysoké.
 
Záchvaty, ať už spadají do kterékoliv ze tří výše uvedených skupin, mohou vykazovat neuvěřitelnou šíři a rozmanitost vnějších projevů. Mohou sahat od pouhých záchvěvů, či třesu jednotlivých svalových partií (víčka, pysky, uši) nebo končetin a to za plného vědomí nebo jeho zastření až ztráty. Další možností jsou stavy náhlé ztráty vědomí a bezvládné upadnutí pacienta, jež může pokračovat zvýšeným svalovým napětím krku (často zaklonění) nebo končetin (tonická křeč). Velmi klasickým typem záchvatu je tzv. Grand-mal typ, s úplnou ztrátou vědomí, upadnutím na zem, zvýšeným napětím svaloviny krku a končetin a následnými plovacími pohyby končetin (klonická křeč) a pohyby žvýkacími. Nezřídka dochází k výraznému slinění, pomočení a samovolnému kálení. Jednotlivé typy záchvatů se mohou různě kombinovat nebo plynule přecházet jeden v druhý. Před samotnými záchvaty můžeme někdy pozorovat určitý neklid a nejistotu a změnu chování zvířete (prodromální stádium a aura). Samotný záchvat jak byl výše popsán může trvat od několika vteřin až po několik minut. V případě kumulace mnoha záchvatů následně po sobě hovoříme o tzv. klastrech, v momentě kdy záchvaty na sebe navazují plynule, bez zjevných pauz, hovoříme o tzv. status epileptikus. V dalších částech se pak zaměřím na jednotlivé skupiny, jejich hlavní znaky a možnosti ovlivnění.


Primární epilepsie

Onemocnění při nichž je přímo poškozena mozková tkáň. Typickými znaky této skupiny jsou: Progresívní vývoj onemocnění, neúspěšná léčba antiepileptiky (když, tak pouze přechodná), přetrvávající deficity při provedení neurologického vyšetření.
 
V této skupině se často setkáváme s tzv. hydrocefalem nebo-li vodnatelností mozku. Jde o vývojovou anomálii a proto jsou postižena především mladší zvířata do 1 roku. Typickými plemeny jsou jorkšír teriér a čivava, postižena mohou být však všechna plemena I kříženci. Diagnostika je možná pomocí elektroencefalografie (EEG) a computerové tomografie (CT), pomocí ultrazvuku pouze při otevřené fontanele (neuzavřený srůst lebky) a pouze zřídka v některých, velmi výrazných případech může určitým způsobem napomoci rtg snímek. Léčba antiepileptiky je neúspěšná. Možnosti medikamentózního ovlivnění produkce mozkomíšního moku, sledující snížení jeho produkce, jsou úspěšné ve většině případů pouze na přechodnou dobu (týdny až měsíce). Optimální, ale technicky a finančně velmi náročnou metodou je drenáž mozkových komor pomocí hadičky s jednostranným ventilem do dutiny břišní nebo hrudní. Operace zpočívá v zavedení hadičky s ventilem přímo do mozku.Ventil se otvírá při určitém tlaku mozkomíšního moku uvnitř mozku a odpouští tak přebytečnou tekutinu dále do hadičky, která ji odvádí do dutiny břišní, kde se vstřebává. Tato operace se úspěšně provádí již po řadu let v humánní medicíně.
 
Další častou příčinou záchvatů jsou infekce. Infekce postihují převážně mladší a neočkovaná zvířata a mají progresívní průběh. Snad nejznámějším infekčním onemocněním mozku je psinka. Je však třeba říci, že existuje celá řada dalších infekčních a zánětlivých onemocnění, které zůstavají u nás nediagnostikovány, respektive se ztrácejí jako případy psinkové. Dále je třeba zdůraznit, že psinka, ale I ostatní zánětlivá onemocnění mohou mít pouze jediný projev a tím mohou být právě záchvaty. Diagnostika těchto onemocnění se neobejde bez odběru mozkomíšního moku, pomoci může také EEG vyšetření. Léčba těchto onemocnění je velmi složitá a v drtivé většině případů také neúspěšná.
 
Zřídka pozorovaným onemocněním mozku je tzv. posttraumatická epilepsie. Vzniká, jako následek úrazů hlavy s následnou tvorbou "jizvy" v mozku, která pak může s odstupem I několika roků působit elektricky abnormálně aktivní okrsek nervové tkáně a tak vyvolávat záchvaty. Diagnostika je možná pouze pomocí CT, napomoci může I EEG. Léčba zpočívá v podávání antiepileptik, úspěch je nejistý.
 
Infarkty mozkové tkáně (ucpání cévy přivadějící krev do určitého okrsku mozku) mohou mít za následek taktéž záchvatovité stavy. Dlužno však říci, že na rozdíl od člověka jsou infarkty u psů spíše vzácností. Diagnostika je založena na zobrazovacích metodách mozku, tedy CT.
 
Nádory jsou častou příčinou záchvatů hlavně u starších psů, známe však případy nádorů mozku I u štěňat. Nádory mohou růst velmi dlouho nepozorovaně a projevit se zcela náhlým výskytem záchvatů. Diagnostika je možná pomocí CT, někdy ji může výrazně ulehčit odběr mozkomíšního moku. Rtg má smysl pouze při hledání metastáz v hrudníku. Terapie je možná chirurgická (operace tumoru velmi náročná a závisí na jeho charakteru a lokalizaci), medikamentózní způsob zpočívá v podávání antiepileptik a cytostatik.
 
U štěňat čistokrevných plemen (baset, gordon setr, kokršpaněl, bígl, pointr, německý ovčák, pudl, saluki, border kolie, čivava a další) se setkáváme s tzv. kumulačními onemocněními. U takto postižených jedinců dochází k odumíraní nervových buněk následkem zahlcení určitým substrátem, který vzhledem k jejímu nedokonalému vybavení a neschopnosti zpracování těchto látek nemohou z buňky vyloučit. Tato onemocnění se manifestují brzy po narození a jsou progresívní a neléčitelná. Diagnostika je ve většině případů založena na posmrtném histologickém vyšetření mozku.


Sekundární epilepsie

Tato skupina onemocnění je charakteristická taktéž přetrvávajícími deficity nervového systému v období mezi záchvaty. V mnohých případech se pak navíc přidružují projevy onemocnění jiných orgánových systémů (průjem, zvracení, nadměrný příjem tekutin, snížený příjem tekutin, dýchavičnost atd.). Terapie antiepileptiky je v těchto případech taktéž neefektní a v závislosti na příčině je průběh buďto progresívní nebo regresívní.
 
Mezi nejdůležitější onemocnění této skupiny patří hepatoencefalopatie, tedy záchvaty jdoucí na vrub nedostatečné činnosti jater.Výsledkem je pak otrava mozku amoniakem. Projevem mohou být generalizované záchvaty typu Grand-mal, trvající několik minut a sdružující se do skupin (klaster). Častým příznakem bývá výrazné slinění, bezcílné bloudění po místnosti, dezorientace nebo až úplná ztráta vědomí (koma). Diagnostika onemocnění se neobejde bez specielních testačních odběrů jaterních funkcí, které nejsou běžně prováděny každou laboratoří a vyžadují taktéž specielní podmínky pro odběr a uchovávání vzorků. Nejčastějším důvodem pro jaterní funkční nedostatečnost jsou vrozené vývojové abnormality jaterních cév. Dochází k vývoji zkratu - odbočky, která odvádí krev ze zažívacího aparátu, bohatou na amoniak, místo do jater, přímo k srdci. Takto "nevyčištěná" krev je pak srdcem pumpována do celého těla a mozek, jako nejcitlivější orgán, je pak otráven, což se projeví výše uvedenými příznaky. V případě cévních anomálií je pak možno provést jejich detekci pomocí kontrastního rtg vyšetření. Léčba zpočívá v chirurgické korekci anomálie. Méně náročnou metodou je úprava diety, která vede ke zlepšení stavu, ale z dlouhodobého hlediska (roky), není příliš úspěšnou. Samozřejmě, že nefunkčnost jaterní tkáně může být taktéž následkem infenkce, nádoru nebo cirhózy jater. Tyto příčiny jsou však u psů spíše ojedinělé. Jejich potvrzení je možné pomocí ultrasonografie, biopsie a krevních testů.
 
Při onemocněních ledvin dochází k obdobné situaci, kdy se v těle hromadí jedovaté látky, jež za normálních okolností opouští organizmus vyloučením do moči. U těchto případů velmi často pozorujeme abnormality v příjmu tekutin a močení (příliš velký nebo minimální příjem a výdej). Zvířata jsou apatická a mohou upadnout až do stavu úplného bezvědomí (komatu). Častým projevem jsou záchvaty. V pokročilejších stádiích zvířata páchnou po moči. Léčba těchto stavů je velmi náročná a vyžaduje několikadenní hospitalizaci u veterináře. V případě zvládnutí akutního stavu je pak nutno pokračovat v podávání specielních diet.
  
Jednou z dalších možných příčin záchvatů je nedostatečná funkce štítné žlázy (hypotyreóza). Toto onemocnění může být také spojeno s jinými deficity, jako jsou celková slabost, obrny různých nervů (končetin a hlavy), s poruchami polykání atd. Mnohdy jsou však generalizované záchvaty jediným příznakem. Diagnostika zpočívá v krevních testech a terapie v nahrazení hormonu štítné žlázy každodením podáváním tabletek.
  
Z dalších příčin sekundární epilepsie uvedu jen krátce křeče způsobené nerovnováhou různých iontů v krvi (hypokalcémie, známá u kojících fen, disbalance draslíku a sodíku při onemocnění nadledvinek). Další možnou příčinou záchvatů je nedostatek cukru v krvi (hypoglykémie) při některých nádorových onemocněních nebo příliš vysoká hladina krevního cukru (hyperglykémie), při cukrovce. Všechna tato onemocnění vyžadují k diagnostice odběry krve, případně další doplňková vyšetření (rtg, ultrazvuk, EKG).


Idiopatická epilepsie - Epilepsie

Jak již bylo uvedeno, jedná se o nejčastější příčinu záchvatů u psů (podobně jako u lidí). Samotné záchvaty jsou pak způsobeny dočasnou abnormální elektrickou aktivitou některých buněk mozku, která převýší určitý práh vnímavosti a způsobí tak vznik vlastních křečí. Pro toto onemocnění je typický výskyt prvních záchvatů ve věku 1 - 3 let, postižení čistokrevných plemen a jinak bezpříznakový průběh tohoto onemocnění. Je popsána celá řada plemen u nichž se epilepsie vyskytuje s vyšší četností ( pudl, kokršpaněl,irský setr, knírač, sibiřský haski, bernardýn, foxteriér, bernský salašnický pes, tervueren, horákův laboratorní pes, špic a další). U většiny těchto psů se uvažuje o dědičné komponentě tohoto onemocnění. Pouze u několika málo plemen se podařilo skutečně prokázat genetické zakotvení tohoto onemocnění (kolie, zlatý retrívr, labradorský retrívr, bígl). Idiopatická epilepsie může u těchto plemen vykazovat různé odlišnosti, co se týče průběhu I typu záchvatů. Existuje však klasický mustr, který je typický tomuto onemocnění: První záchvaty typu grand-mal se objeví ve věku 1 - 3 let, a po té jsou zvířata delší dobu (řádově několik měsíců až rok) bez záchvatů. Další záchvaty jsou zpravidla stejné až slabší intenzity, ale intervaly se postupně zkracují, z měsíců až na týdny. V této době už je nutné záchvaty kontrolovat. Čím více záchvatů jedinec prodělá, tím hůře se pak kontrolují. Často lze vypozorovat souvislost mezi záchvaty a stresovým spouštěcím mechanizmem (vzrušení, emotivní reakce, strach..). Samozřejmě existují jedinci u nichž onemocnění propukne sadou několika těžkých záchvatů během několika minut až hodin. Z toho vyplývá, že není možno stanovovat diagnózu idiopatické epilepsie pouze na základě průběhu onemocnění, ale je nutno provést celou řadu doplňkových vyšetření. U epileptických jedinců je tedy nutno nejprve vyloučit možnost primární a sekundární epilepsie a teprve až se neprokáže žádná z možných příčin záchvatů, lze uvažovat o idiopatické epilepsii a začít s její medikamentózní terapií. Diagnóza idiopatické epilepsie je tedy diagnóza vylučovací! Léčba epilepsie je doživotní a s touto skutečností se musí majitelé smířit. Na rozdíl od humánní medicíny, kde existuje a účinkuje celá řada antiepileptik, je situace ve veterinární medicíně výrazně odlišná. Většina humánních preparátů je u psů a koček neúčinná a má výrazné negativní vedlejší účinky v případě dlouhodobého podávání. Dalším důležitým momentem při léčbě epilepsie je preference monoterapie, tedy použití jednoho medikamentu, před polyterapií, tedy sučasným podáváním kombinace více medikamentů. Jakékoliv výkyvy a změny typu a dávky medikamentů jsou nežádoucí a mohou vést k těžkým a obtížně kontrolovatelným záchvatům. Při léčbě epilepsie je důležité udržovat stálou hladinu medikaentu v krvi jedince. Toho lze dosáhnout pouze pravidelným opakovaným podáváním. Jedno vynechání dávky tak může mít nepříjemné následky. Taktéž samovolné snižování dávky nebo záměna medikamentu obvykle vede ke komplikacím. Obecně platné pravidlo hovoří o možnosti postupného vysazení medikamentů u pacientů, kteří netrpí záchvaty po dobu delší jednoho roku. I toto vysazování musí pak být postupné a odehrává se se po dobu několika týdnů až měsíců. Za úspěch léčby je nutno považovat zeslabení intenzity záchvatů a snížení jejich četnosti na 4 až 5 záchvatových dnů v roce. Pouze asi 20% pacientů je doživotně bez záchvatů. Asi dalších 25% pacientů se nedaří kontrolovat pomocí jednoho medikamentu a je nutno u nich začít s kombinační terapií. Asi 5 - 8% z celkového počtu pacientů se nedaří kontrolovat vůbec. Na tomto místě je třeba uvést další obecné pravidlo, které hovoří o zvládnutelnosti epilepsie vzhledem k velikosti psa. U malých a středních plemen je tato úspěšnost mnohem vyšší než u plemen velkých, kde je epilepsie velmi těžkým problémem. V případě vypozorování vyvolávajícího stresového faktoru se samozřejmě stává součástí terapie snaha o eliminaci všech těchto negativních vnějších vlivů. Dalším velmi důležitým momentem jsou veškeré poruchy v zažívacím aparátu jedince. V takovýchto momentech dochází k nedostatečnému vstřebávání medikamentu a následným záchvatům. Tomu lze předejít podáním medikamentu jinou cestou (injekce, čípky..). Velmi častou komplikací u epileptiků jsou pak různé chirurgické a diagnostické zákroky vyžadující zklidnění nebo celkovou narkózu. Existují skupiny medikamentů, které mozek přímo provokují k epileptickým záchvatům. Při jejich použití pak často dochází ke komplikacím během narkózy nebo během probouzení. Proto je nutné, aby všichni epileptici měli patřičný záznam ve svém očkovacím průkazu a majitel veterináře na tuto skutečnost vždy upozornil.
 
Na závěr bych se rád zmínil o několika zásadách v případech, kdy zvíře prodělává záchvat. Nejprve bych rád uvedl, že u mnoha psů může majitel pozorovat určité změny v chování, ještě před nástupem vlastního záchvatu (prodromální stadium, aura). V těchto případech se doporučuje kontaktovat takového jedince a snažit se jej zklidnit. V mnohých případech lze tímto způsobem přicházející záchvat zažehnat. Během vlastního záchvatu je třeba dávat pozor, aby se pes neporanil. Většina jednotlivých záchvatů probíhá tak rychle, že podávání medikamentů formou tabletek je nedostačující, neboť jejich vstřebání ze zažívadel je příliš pomalé (hodiny) a tudíž touto cestou záchvat zastavit nelze. Podání tabletek po záchvatu (mimo běžné pořadí) může mít svůj smysl v prevenci možných následných záchvatů. V případě posobě se rychle opakujících záchvatů (klastra, status epilepticus) je nutné tyto velmi rychle zastavit. Předcházíme tak přetížení ostatních orgánových systémů (dýchání, srdce, svaly, játra), ale I vlastního mozku. Efektivní, tedy rychlé zastavení záchvatů je možné pouze podáním medikamntů přímo do žíly, tedy injekční formou. Injekce do svalu je z tohoto pohledu taktéž nevyhovující neboť vstřebávání ze svalů je také příliš pomalé. Možnou eventualitou pro chovatele je použití tzv. rektálních tub, pomocí kterých se medikament (dizepam) aplikuje do konečníku. Takto deponovaný medikament se vstřebává velmi rychle a jeho efekt je patrný během několika minut. Jistě lze na tomto místě doporučit, že v případě opakovaných, skupinových záchvatů je nutno přivolat veterinárního lékaře, který záchvaty zastaví.
Zcela na závěr bych se rád zmínil o životních kvalitách epileptiků. V případě dobrého nastavení medikamentů a kontroly záchvatů (cca 4 záchvatové dny do roka), jsou psi schopni normálního výcviku a běžných aktivit bez jakéhokoliv omezení. Jistá část epileptiků může po zahájení terapie tíhnout k obezitě. V těchto případech je pak třeba hmotnost jedince kontrolovat, nejlépe podáváním light krmiv.

text: MVDr. P. Šrenk dipl. ECVN
web: www.jaggy.cz

Zimní oblečky pro domácí mazlíčky doporučují i veterináři


Zimní počasí nutí oblékat nejen nás lidi, ale také naše domácí miláčky. Před mrazy je dnes ochrání nejen speciální přípravky, ale i oblečky, které by však podle veterinářů měly být především funkční. Bohužel majitelé psů mnohdy upřednostňují design a aktuální módní trendy.

Oblečky psům doporučujeme. Problém je však v tom, že mnohdy nejsou vyhovující. To, co se běžně prodává, je často k ničemu. Aby to bylo smysluplné, měla by to být kombinéza, která skutečně zakrývá celé tělíčko, hlavně zespoda," vysvětluje pražský veterinář Aleš Müller.

Zejména u malých psů jsou vnitřnosti v zimě často podchlazené. Kombinéza, která zakryje trup i nožičky, jim tak výrazně pomůže. Pouhá vesta na záda však podle zvěrolékaře nemá velký smysl. I za cenu, že si kombinézu trochu počůrá, je třeba krýt orgány břišní dutiny," uvedl. Dodal, že v ordinaci se setkává spíše s oblečky, které kryjí předek nebo záda, zatímco bříško je holé.


Botičky zbytečností

Mini botičky, které jsou stále populárnější součástí psí parády, jsou podle odborníka "spíš úsměvná záležitost". "Něco jiného je to u saňových psů, kteří běhají po zmrzlých krustách. U městských pejsků to nemá žádnou funkci. Navíc si na ně zvíře těžko zvyká. I když mu dáváme 'botičku' při zranění packy, většinou na tu nohu nešlape, protože neví co tam má. Botičky nejsou zrovna šťastný nápad. Je to spíše záležitost komerce," vysvětluje Müller.

Obchodníci si samozřejmě myslí něco jiného. Podle nich mají módní botičky v zimě ochránit tlapky zejména před solí. "Botičky se nakupují, aby se pejsek mohl v klidu vyvenčit a nepospíchal domů. Mají protiskluzovou podrážku a zapínání na suchý zip. Musí být lehké a pohodlné," majitelka psího salónu v Nižboru Lenka Vacková. Z materiálů se podle ní preferuje neopren nebo koženka.


Stejné materiály jako u lidí

Zimní psí oblečky jsou zateplené a využívají se materiály podobné jako u svrchníků pro lidi. "Součástí oblečků jsou také kožešinky. Mají ozdobnou i tepelnou funkci. Používají se zevnitř i na venkovní lemování jako módní záležitost," uvedla Tereza Čáňová z internetového obchodu Psí-market.

Bundy, vesty či mikiny mohou být z bavlny nebo syntetických materiálů. Svetříky mohou mít psí parádníci třeba z angory. Ceny za oblečky se pohybují od několika set do několika tisíc korun.
Podle Vackové je zájem o psí oblečení ovlivněný současným způsobem chovu zvířat. Pejskové, kteří jsou chovaní doma, jsou zchoulostivělí. Spí v postelích a nejsou přizpůsobeni tomu, aby chodili ve velkých mrazech. Oblečky patří k jejich životu. Není to žádný výstřelek.

Nákupem oblečení se lidé snaží ochránit svá zvířata. Je to jejich chlouba, pýcha a dávají jim to nejlepší," dodala Vacková.


text:   Novinky, ČTK
web:  www.novinky.cz

Psí vánoce


Psi jsou v dnešním světě často plnohodnotným členem rodiny, mnohde dokonce nahrazují blízkého člověka. Neumí sice sepsat svá přání Ježíškovi, ale přesto se na ně většinou o Vánocích nezapomíná.

Asi málokdo by pochyboval, že naši chlupatí přátelé poznají, že přišly Vánoce! Stačí zavzpomínat na loňský rok, kdy byli celí natěšení, co se to děje. A dobře, velmi dobře si pamatují, že pod stromečkem se najde také něco pro ně. Jak zazvoní Ježíškův zvoneček, uhánějí psi ke stromečku a někteří jsou takoví šikulové, že si dárky dovedou i sami rozbalit. Už jste přemýšleli, co zabalíte čtyřnohým členům rodiny pod stromeček letos?


Co by si váš pes přál?

Jako dítě leckdo z nás nerad natrefil na placaté měkké dárky, vzpomínáte? Znamenalo to nejspíš nějaké oblečení, a to malé dítě neocení, oblékání je pro něj takové nutné zlo. A u psů je to stejné. Ano, pes potřebuje nový obleček, slušivější obojek, nové vodítko, ale myslíte si, že mu tím uděláte radost? Asi moc ne. No ale jsou to věci potřebné, a tak proč neinvestovat právě ve vánočním čase třeba do opravdu kvalitního oblečku? Alespoň vy víte, že pro psíka je to výborný dárek. A vidět spokojeného psa, dovádějícího v mrazivých dnech venku bez toho, aby se jako obvykle klepal zimou, je hřejivý pocit. Ostatně i na českém trhu jsou k dostání výrobky firem, které šijí zateplené oblečení pro lidi i pro pejsky. To abyste si i vy užili zimních aktivit venku hezky v teple.


Pohodlný spánek

Každý pes potřebuje odpočívat, a k tomu mu slouží pelech. Zamyslete se, jestli by si chlupáč pod stromeček nezasloužil nové lože. Na výběr jsou dřevěné psí postele s matrací, koženkové, kožené nebo plyšové gauče. Osvědčenou klasikou jsou pak jednoduché pelechy připomínající velký polštář. Pes se na ně bez problému vejde a jsou snadné na údržbu. Takový nový pelíšek čtyřnohého chlupáče potěší o něco víc, než obleček, ale že by si ho s chutí rozbalil, to asi ne. Dárek musí hezky vonět nějakou laskominou, nebo ukrývat zajímavou hračku. Zabalit můžete bavlněný uzel na přetahování, koženého peška, pískací veverku, plyšovou opici nebo klasický tenisák. Stačí zajít do kamenného obchodu, nebo navštívit webové stránky jednoho z mnoha obchodů internetových, a vybrat si podle svého vkusu. Každý ví, s čím si nejraději hraje jeho pes.


* při balení dárků myslete na psovo zdraví *


Něco na zub

No a psí pochoutky, tak těch je na trhu tolik, že jeden pes má sotva šanci je za svůj život všechny ochutnat. Při balení psích dobrot pod stromeček však myslete na psovo zdraví. Aby se nestalo, že během rozbalování dárků splácá páté přes deváté, a skončí s bolavým bříškem. Tak jako pejsek a kočička ve známé pohádce, kde pekli dort, do kterého dali, co jim přišlo pod tlapu. Takže s tím opatrně, věnujte raději pejskovi malé kousky jedné značky pamlsků do více malých dárečků, aby si nezkazil žaludek. Nebo mu zabalte sušené ouško či tyčinku na žvýkání, kterou se zabaví na celý večer.


Dárky pro fajnšmekry

Víte, že na trhu se dá sehnat i psí parfém, obojky zdobené diamanty, psí známky z bílého zlata, stříbrné misky či běhací pás? Ano opravdový luxus lze za horentní finanční obnos dopřát i psům, ale ruku na srdce, myslíte, že to ti psi skutečně ocení? Největší radost jim přeci udělá procházka, na které si s chutí najdou obyčejný klacek, potkají své psí kamarády, očichají si nové zprávy a užijí si radost z volného pohybu. Ne, že jim páneček zapne běhací pás v obývacím pokoji. Před tím, než zakoupíte psovi ten pravý dárek, se tedy pořádně zamyslete. Zní to sice hrozně, ale je pravdou, že váš psí kamarád se raději vyválí v chcíplé rybě, než aby měl na sobě psí parfém. Vodítko a obojek znamená, že se jde ven a bude zábava. Na tom, zda je kožený, látkový nebo diamantový, už nesejde. Proběhne se raději po louce a je mu jedno, jestli miska, do které dostává večeři, je stříbrná, nebo z obyčejného nerezu. Důležité je, že bude nejen na Štědrý den plná.


Kapr a salát do psí misky nepatří

O Štědrém dnu se u nás tradičně hoduje. Klasické štědrovečerní menu plní většinu stolů českých a moravských domácností. To, že smažený kapr a majonezový bramborový salát není zdravý ani pro žaludky nás lidí, ponechme stranou. Vánoce jsou jen jednou do roka, a pokud se páníčci nepotýkají s nějakou dietou předepsanou lékařem, druhý den jim z toho špatně nebude. Ale co psi? Když s vámi chlupáč povečeří z jednoho stolu, v lepším případě se vy ani pes nevyspíte, a strávíte část noci chozením po parku s průjmujícím psem, v tom horším vám na seznam vánočních návštěv přibude i návštěva veterináře. Takže štědrovečerní misku plňte psovi s rozumem a zbytku rodiny i návštěvám zakažte vykrmování psa čímkoliv od stolu, smaženým kaprem počínaje a cukrovím konče.


Co ke sváteční večeři?

Pokud víte, že váš pes na jakoukoli změnu ve stravování reaguje zažívacími potížemi, nejlepší službu mu prokážete tím, že bude večeřet to co obvykle. Granule pro psy možná působí trochu nudně, ale některé značky jsou vyráběny ze skutečně kvalitních surovin, že by si člověk snad i zobnul ze psí misky. Budete překvapeni s jakou péčí se některé granule vyrábějí. Psům s odolným trávicím traktem připravte rybí štědrovečerní menu, ryba v našich končinách prostě na štědrovečerní stůl patří. Rybí maso je pro psy zdravé, pokud není usmaženo na přepáleném tuku. Takové syrové nebo vařené rybí filé, to si určitě nechá líbit každý pes.


Aktivním pejskařům kila navíc nehrozí

Vánoce znamenají útok na štíhlou linii. A protože naši psi žijí stejně jako my, i jim hrozí, že o Vánocích naberou nějaké to kilo navíc. Tomu je ale snadné předejít. O svátcích máme přeci mnohem více volného času než během roku. Když si místo sezení u televize s cukrovím naplánujeme výlet zimní krajinou, potěšíme svého psa, a uděláme tak i něco pro sebe. Takže se zamyslete, co by váš pes doopravdy o Vánocích chtěl. Není pro něj největším potěšením společně strávený čas v parku, v lese nebo na psím cvičišti? Já myslím, že ano.


Čokoláda je pro psy jed!


Tradiční vánoční stromeček ozdobený čokoládovou kolekcí je pro psa velkým rizikem. Nenechávejte proto své chlupáče spolu se stromečkem o samotě. A nebezpečí zdaleka nehrozí jen spolknutím háčků a staniolu. Čokoláda je totiž pro psy jed. Theobromin, který obsahuje totiž působí ve psím a taktéž kočičím organizmu toxicky. Přičemž škodlivost čokolády závisí na množství obsaženého kakaa. Čokoláda hořká nebo ta na vaření je psům nejvíce nebezpečná, mléčná čokoláda je už o něco méně toxická a bílá čokoláda psům škodí nejméně. Pro malého krysaříka nebo pudlíka může mít konzumace stogramové tabulky čokolády fatální následky. Větší psi by museli čokolády spořádat poměrně více, ale i tak je to, jako by pes snědl jed. Otrava čokoládou se projevuje zvracením, průjmy, třesem, křečemi a srdeční arytmíí. Tyto příznaky nastupují v odstupu 642 hodin po tom, co si pes na čokoládě pochutná. Pokud zjistíte, že se váš pes dostal k čokoládě a spořádal jí více než pár čtverečků, okamžitě vyhledejte pomoc veterinárního lékaře. Čím dříve se pes k lékaři dostane, tím je vyšší šance, že zákrok lékaře bude úspěšný.

  

Text: Simona Drábková

Časopis: Psí kusy 12/2009

Torze žaludku se "rozchodit" nedá !


Syndrom GDV - lidově „torze" je velmi vážný a akutní stav, který je provázen dramatickými místními i celkovými příznaky a který vždy vyžaduje neodkladné a kompletní terapeutické i chirurgické řešení.

Hrozí velkým plemenům s hlubokým hrudníkem

Jinými slovy - torze se prostě nedá „rozchodit" a jen velmi včasný a odborný zásah může vašeho postiženého psa dostat do pozitivní statistiky - syndrom GDV přežije pouze asi 60 % psů. Ze všech těchto důvodů by majitelé ohrožených jedinců - volně řečeno jsou to velká plemena s hlubokým hrudníkem - měli být o riziku vzniku GDV syndromu a o způsobu, jak se v této kritické chvíli chovat, vždy dopředu informováni. Konkrétně mezi predisponovaná plemena patří: německá doga, výmarský ohař, bernardýn, NO, irský setr, gordonsetr, dobrman a do určité míry i baset, šarpej, ale občas padne smůla i na pekinéze či jezevčíka.


Je to nafouknutí a přetočení žaludku

Za písmeny GDV se skrývají tři slova: gastric dilatation - volvulus neboli syndrom dilatace a volvulu žaludku. V překladu tedy nafouknutí žaludku (plynem nebo potravou) a přetočení žaludku (kolem jeho podélné osy). Recept, jak přesně GDV vzniká, znám není, jde o nešťastnou kombinaci vloh a náhod, které se ale do určité míry dá předcházet. Někdy může dojít k pouhé dilataci -nafouknutí, která není provázena rotací -přetočením. Přetočení chirurgové dělí do několika skupin. Toto odborné dělení může být majiteli vcelku fuk - příznaky jsou vždy obdobné a hlavně obdobně vážné.


Dá se vzniku GDV předejít?

Jak již bylo naznačeno, spolehlivý recept bohužel neexistuje. Určitá míra prevence je však možná v několika rovinách:

1) Genetika - žádná přímá genetická souvislost nebyla zatím prokázána. Nicméně z praxe je patrné, že určité linie psů vykazují větší výskyt GDV syndromu. Rozhodně neuškodí informovat se při nákupu nového štěněte, jak si konkrétní linie v tomto směru stojí. Osobně bych nákup štěněte z chovů, kde se torze běžně vyskytuje (a chovatel ji zmiňuje se stejnou úrovní znepokojení, jako když mluví o nějaké té blešce), velmi zvažovala.

2) Režim krmení a napájení: velmi důležitý moment - platí obecná pravidla, kterými se vyplatí řídit, protože souvislost mezi výskytem GDV a jejich nedodržením je průkazná. Bohužel naopak to neplatí -můžete se rozkrájet a vše dodržet a váš miláček může stejně torzi dostat.


Pravidla zlatých dvojek

Když ve své ordinaci informuji majitele o přístupu k problému GDV, užívám mnemotechnickou pomůcku „zlatých dvojek:

■ kvalita krmení: ať krmíte granulemi či vaříte, dbejte na to, aby krmná dávka byla kvalitní a vždy čerstvá, granule je dobré alespoň dvě hodiny před podáváním namočit do vody.

■ velikost krmné dávky: lepší je krmit ve dvou menších dávkách denně než v jedné velké - souvislost je nasnadě - nedojde k přeplnění žaludku.

■ klid při jídle: naše babičky vždy říkaly, že jíst se má v klidu a u torze to platí dvojnásob - jakékoliv hltání riziko zvyšuje, pokud máte psů víc, servírujte jídlo každému odděleně, ať nemají potřebu soutěžit - tj. dva psy při krmení oddělit.

■ přístup k vodě: pes má mít sice k dispozici čerstvou vodu neustále, ale u skupin ohrožených torzí se vyplatí vodu po jídle na dvě hodinky sebrat - opět tak předcházíme nadměrnému naplnění žaludku a obecně psovi nenechat ani nikdy jindy vypít nadměrné množství vody.

■ klid po jídle: po jídle následuje siesta, alespoň dvě hodinky nechte psa odpočívat, nemusí nutně ležet přišpendlený na pelíšku, klidné popocházení není na závadu.

■ sledování psa po krmení: opět další zlatá dvojka. dvě hodiny po krmení na psa dohlížejte - ne že byste u něj měli sedět a držet ho za packu, ale je vhodné psa bez stresu a nervozity sledovat a rané příznaky torze tak rozpoznat. Protože v tomto případě - přijít k veterináři včas, rovná se přežít.

■ Preventivní gastropexie neboli preventivní „přišití“ žaludku. V našich krajích ještě nebývá zvykem, nicméně představuje vhodnou prevenci.

A jen na okraj, vyvýšené misky (dříve oblíbené doporučení) - podle nejnovějších poznatků se krmení z vyvýšených misek nedoporučuje.

Ptáte se, co pořád mám s dvěma hodinami, dvě hodiny jsou doba, po kterou potrava zůstává v žaludku, tím pádem je to i rizikové období pro vznik torze.


Jak GDV poznáte

Výčet následujících příznaků by vás měl spolehlivě katapultovat k veterináři:

1) psovi se viditelně zvětší břicho a bývá citlivé na dotek,

2) velmi typické jsou tzv. neproduktivní pokusy o zvracení a výrazné slinění - pes se snaží zvracet, ale nic z něj nevychází, zároveň nemůže polykat sliny, protože cesta jícnem do žaludku je uzavřena otočením.

3) v důsledku selhávání oběhového systému má pes většinou velmi bledé sliznice - dá se udělat test, v jakém stavu je prokrvení organismu, takzvaný CRT test - psovi se nad špičákem bříškem prstu stiskne dáseň a pak se tlak povolí - vzniklé bílé místo by se do 2 - 3 vteřin (zlatá dvojka) mělo zpátky naplnit krví, pokud ne, tak to znamená, že oběhový systém není v pořádku, toto pravidlo platí i obecně, nejen při torzi.

4) sledovat lze i další vágní příznaky - letargie, slabost, třas či kolaps.

Obecně však platí, že máte-li doma rizikového jedince, který slintá, má zvětšené břicho a pokouší se bez úspěchu zvracet, tak byste s odjezdem na veterinu váhat neměli.


Rozhodují minuty

Majitelé se často domnívají, že nafouklý a otočený žaludek je u torze hlavní problém. Skutečnost je jiná - nafouklý a otočený žaludek problém určitě je. Žaludeční stěna je během otočení hůře prokrvená a hrozí její poškození či dokonce odumření - ale hlavní jádro problému je v selhávajícím krevním oběhu postiženého zvířete - tlakem obrovského žaludku dochází k takovému zhoršení cirkulace krve, že jsou nedostatečně prokrvovány všechny ostatní orgány a celé tělo velmi rychle spěje do šoku. Přímo postiženy jsou i plíce - obří žaludek na ně tlačí, slezina - leží v těsné blízkosti žaludku a může se otočit zároveň s ním a játra - „jedovaté zplodiny“, které stresované orgány produkujíce mohou druhotně velmi poškodit.

A když píšu velmi rychle, tak mám na mysli hodiny, ale často i pouhé minuty. Pes postižený torzí opravdu může uhynout velmi rychle.


Diagnostiky a léčba

Pokud přichází do ordinace majitel, který má u svého psa podezření na torzi žaludku, měl by do ordinace dát vědět dopředu a bývá přijat ihned po příjezdu. Vysedávání v čekárně je v takovém případě hazard se životem pacienta.Veterinář se majitele podrobně vyptá na příznaky, psa vyšetří, nicméně jedinou průkaznou diagnostickou metodou je v tomto případě RTG břicha. Pokud rentgen diagnózu potvrdí, tak vše další záleží na celkovém stavu pacienta. Pokud to situace dovoluje, tak pacienta nejprve stabilizujeme a operační zákrok přichází na řadu až poté. Co by byl platný úhledně a včas provedený chirurgický zákrok, kdyby pacient nezvládl narkózu, protože jeho organismus upadl do hlubokého šoku.

Při operaci se žaludek vyčistí od obsahu a pečlivě se prozkoumá - někdy může bohužel dojít k odumření žaludeční stěny, které je takového rozsahu, že bývá důvodem k uspání. Pokud je žaludek shledán v pořádku, tak se uloží zpět, do adekvátních anatomických poměrů, a pak se „přišije“ na místo - to slouží v budoucnu jako určitá prevence, protože sníží riziko recidivy asi na 5 %, bez přišití je toto riziko až 80 % ! Vždy je nutné prohlédnout i slezinu - občas je třeba ji odstranit, ale není nutné se života bez sleziny obávat. Rekonvalescence po operaci torze bývá náročná hlavně první týden - je to rizikové období, kdy hrozí rozmanité komplikace - žaludečními vředy počínaje a poruchami srdečního rytmu konče.


Závěrem

Jste-li majitelem predisponovaného plemene, tedy velkého plemene s hlubokým hrudníkem (a mimochodem nejhůř je na tom doga, zde je výskyt torze asi čtyřicetiprocentní), tak byste měl mít pro případ torze vypracovaný krizový scénář. Nicméně ani majitelé ostatních plemen by neměli zůstávat v klidu - torze se může vyskytnout v podstatě u každého jedince a například u jezevčíků a pekinézů je občasný výskyt běžný!

Syndrom GDV je i noční můrou každého veterináře, protože scénář bývá vždy podobný. K večeru se pes nakrmí - dejme tomu v osm hodin, v deset se už majitelům cosi nezdá a pomalu zvažují cestu na veterinu, v jedenáct je jim jasné, že cesta do ordinace je nutností, a proto když kolem jedenácté zazvoní veterináři telefon, tak si skoro může vsadit na to, že noc nestráví v teplé posteli, ale u operačního stolu. Tak se všemi silami snažte torzi předcházet, protože všichni svorně - vy, veterinář i pes, určitě dáme přednost té posteli.

 

Text: MVDr. Karolína Svobodová

Alfavet Český Dub

Časopis: PES přítel člověka

Exotický strážce Šarpej


Ačkoli nepatří mezi největší psí plemena, už na první pohled budí zájem, či dokonce i respekt. Stačí, když na vás upře svůj jakoby věčně naštvaný výraz, a vám dojde, že tenhle pes je výzvou i pro zkušené chovatele.

Štěňata šarpeje působí, jako by právě seskočila z regálu v prodejně hraček. Ve svém zmuchlaném kožíšku, který vypadá jak o pár čísel větší pyžamo, zděděné po starším bráchovi, jsou skutečně ztělesněním roztomilosti. Ale nenechte se mýlit, šarpej je silnou osobností už odmalička.

 

 

Inteligentní individualista

Zobecňovat jeho temperament je těžké, protože tak jako u jiných psů i u šarpeje platí: co kus, to originál. Obvykle je to odměřený, důstojný a velmi nezávislý pes, který se hned tak nekamarádí s cizími lidmi, nicméně někteří šarpejové jsou velmi přátelští ke každému. Je to milující a rodině velmi oddaný pes. Dokonce se o něm říká, že se raději přátelí s lidmi než s ostatními psy. Může to být dáno jak jeho vysokou inteligencí, tak i tím, že dává přednost pozornosti a lásce svého pána. Navíc má velmi rozvinutou intuici. Někteří majitelé říkají, že občas mívají pocit, že jejich šarpej dokáže číst myšlenky, protože dobře reaguje i na neverbální komunikaci. Zkušená chovatelka těchto zmuchlaných halamů Věnceslava Černá o šarpejovi říká: „V literatuře se píše, že nemá mimiku. Samozřejmě, že ji má, jen vyžaduje větší pozorovací talent majitele. I ten nejvíce vychovaný šarpej individuálně vyhodnocuje všechny situace. Ten, kdo mu porozumí, propadne kouzlu tohoto plemene, a když jeho psí přítel odejde po duhovém mostě do nenávratna, zase hledá štěňátko šarpeje."


Dominantní vůdce

Máte doma jednoho nebo více psů a uvažujete o tom, že byste si pořídili ještě šarpeje? Pak se na to dobře připravte. Tento pes totiž dokáže být hodně dominantní a dobře vychází jen se psy, kteří ho respektují. Feny dokonce bývají ještě dominantnější než psi. Jestliže jsou ve smečce tři nebo i více psů, mají tendence s nimi bojovat. Pak bývá jen velmi obtížné je od sebe oddělit. Soužití šarpejů s jinými plemeny proto může být poněkud problematické a klade velké nároky na majitele. Ti by měli dobře znát povahu šarpejů i psí chování obecně a měli by umět mezi psy zjednat pořádek. Je velmi důležité odmalička šarpeje socializovat nejen s lidmi, ale i s ostatními psími plemeny. Pokud se tak nestane, může být až přespříliš ochranářský vůči svému majiteli i jeho majetku. Obvykle je to tiché plemeno, štěká jen tehdy, když si hraje nebo když má strach.


Důslednost především

„Šarpej je pes individualista. Podle toho vypadá jeho výchova. Může ji zvládnout i začátečník, stejně tak ji ale nemusí zvládnout zkušenější člověk. Je třeba být důsledný už u roztomilého malého štěňátka a být stále ve střehu, protože vždy znovu a znovu zkouší, co mu pán dovolí. Při delším soužití si pán a pes mohou porozumět jen pohledem z očí do očí, to je ovšem takzvaná ,vyšší dívčí'," říká o jeho výchově Věnceslava Černá. Jestliže je pes správně vychován a respektuje hierarchii ve své rodině, je velmi dobrým společníkem. Šlechtí ho i to, že je velmi čistotný. A jaký je jeho vztah k dětem? „Mám psa, který kdyby mohl, tak by mého vnuka i kojil a spal s ním v postýlce. Což mu samozřejmě nedovolíme," říká s úsměvem chovatelka Černá a doplňuje: „Tak jako u všech psů, je třeba, aby šarpej a dítě měli dohled. Nedá se odhadnout, co dítě psovi provede a jaká bude jeho reakce. Pes se vesměs vyhne dítěti-trapiči, ale nedá se na to vždy spolehnout." V lidské i psí říši platí, že při formování povahy každého jednotlivce je výchova jen jednou stranou mince. Tu druhou tvoří jeho genetická výbava. A tento asijský bojovník ji má opravdu speciální.


Hrozilo mu vyhynutí

Podobně jako u jiných plemen, také u šarpeje je jeho původ zahalen mlhami dohadů. Tím spíše, že na Západě se zprávy o existenci tohoto starobylého a unikátního plemene objevily až na počátku 70. let 20. století, tedy v době, kdy se už vůbec nepředpokládalo, že by se něco podobného mohlo přihodit. Poprvé tuto senzační informaci otiskl časopis The Dogs v roce 1971 a o dva roky později byl první pes nezvyklého vzhledu, s varhánkovitou kůží a hlavou hrošího mláděte, přivezen z Číny do USA. O záchranu plemene, kterému hrozil po nástupu komunismu v Číně zánik, se zasloužil chovatel Matgo Law z Hongkongu, který prostřednictvím článku v časopisu The Dogs požádal americké kynology o pomoc. Téhož roku se začalo s chovem šarpejů a Americe a plemeno tu získalo velkou popularitu, zhruba za dvacet let jeho chovu bylo v USA zapsáno několik desítek tisíc šarpejů. V Evropě se objevili až na počátku 80. let minulého století, a to v Německu a Anglii. K nám, do tehdejšího Československa, přišel první šarpej v roce 1986 z Dánska.


Starobylý lovec a ochránce

Vědci se také pustili do zkoumání jeho původu. Stopy je vedly přes Tchaj-wan, Macao a Hongkong až do jižních provincií Číny. Zde byly totiž nalezeny hliněné sošky psů velmi podobných šarpejovi, které historici datovali do období vlády dynastie Chán (206 př. n . I.-220 n. I.) Z dochovaných středověkých rukopisů se zjistilo, že původně šarpej sloužil jako lovecký pes k lovu promyk (drobných cibetkovitých šelem), později jej používali čínští zemědělci jako strážce obydlí, k ochraně hospodářských zvířat před šelmami a také pro lov černé zvěře. Pro chov byli vybíráni zvláště psi, kteří vynikali inteligencí, silou a „zamračeným“ výrazem, který jim pomáhal zastrašit zloděje. Další stopy přivedly badatele do vesnice Dah Let nedaleko Kantonu na jihu čínské provincie Kuang--tung, která byla známa jako místo, kam se sjížděli hráči a bavili se tu sázením na psí zápasy. Šarpej se stal jejich favoritem. Kořeny plemene jsou však zřejmě ještě mnohem, starší. Vzhledem k tomu, že má stejně jako čau-čau modře zbarvený jazyk a že se v některých severních provinciích Číny objevila ,krátkosrstá forma čau-čau, je šarpej považován za možný chybějící článek mezi dávnými asijskými dogovitými psy a dnešním čau-čau. S ním má podobnou i stavbu těla, způsob nošení ocasu, tvarování obličejové partie a modročerný jazyk. Nepochybuje se také o propojenosti šarpeje s dogovitými psy, jako je například tibetská doga. Připouští se i to, že na formování plemene měla vliv takzvaná bojová plemena, dovážená do Číny ze Západu.


Typické znaky

Šarpej má vlastnosti, které u jiných psů nenajdete. Kromě vrásčité kůže, typické „hroší“ tlamy a modročerného jazyka, o němž se kdysi dávno věřilo, že mu při štěkání pomáhá zahánět zlé duchy, je to i zamračený výraz a malé, trojúhelníkové, vysoko nasazené uši. Je to středně velký pes s kohoutkovou výškou 44 až 51 cm, kvadratickým tělem a spíše větší hlavou. Záhyby kůže se typicky objevují na hlavě, pokračují na lících a krku, kde tvoří lalok, dálena kohoutku a kořeni ocasu. Má širokou, plochou lebku s velkým širokým nosem a tmavýma mandlovýma očima. Jazyk, patro, dásně a pysky má modročerné. Šarpej má krátký silný hřbet a široká bedra, široký a hluboký hrudník dosahuje až k loktům. Ocas je silný, u kořene kulatý a velmi vysoko nasazený, postupně se zužuje až k tenké špičce. Pro plemeno je typické, že je nesen vysoko a zahnutý, stočený nad hřbetem. Končetiny jsou svalnaté, silné, středně dlouhé se středně velkými kompaktními tlapami. Číňané o něm říkají, že má dračí nohy a koňský zadek. Má velmi tvrdou a vzpřímenou srst bez podsady, takzvaně „smirkovou“, v různých barevných variantách - od odstínů žluté, skoro až bílé barvy, až po temně mahagonovou, vyskytuje se ale i v barvě černé, sytě hnědé, čokoládové, modré, lila a isabela.


Povaleč i sportovec

Plánujete-li si přivést domů šarpeje, pak počítejte s tím, že miluje pohodlí. Mnohem lépe mu vyhovuje život v bytě než venku v kotci. Důležité pro něj je, aby byl stále nablízku svému pánovi. Chovatelka Věnceslava Černá s tím má své zkušenosti: „Je to pes, který s vámi bude dělat to, co budete dělat vy. Od ležení, válení se a nicnedělání po psí sporty. Někteří se i rádi koupají, a to šarpej vesměs vodu moc nemusí." Pravdou je, že jen málo lidí zkouší se svým šarpejem sportovat, ale je to škoda, protože i šarpej si může najít mezi psími sporty svou oblíbenou aktivitu. Podobně jako pohyb a odpočinek je pro něj důležitá zdravá strava. Už odmalička nepodceňujte jeho výživu. Nekvalitní krmivo se může negativně odrazit na zdravotním stavu psa. „Šarpej je náročné plemeno na kvalitu krmení, potřebuje velmi kvalitní krmivo. Pokud ho krmíte správně, je zdravý a nemá další problémy,“ doporučuje dlouholetá chovatelka Ilona Morávková. Při nedostatečné péči může být šarpej náchylnější ke kožním infekcím. Šarpeje není vhodné často koupat. Zdravý, spokojený a dobře vychovaný šarpej je i přes svou nezávislou povahu milujícím a loajálním členem rodiny, který se vždy bude snažit chránit svou smečku.


Kde vzal své jméno ?

Jméno šarpej bývá obvykle překládáno jako „písková kůže“ s tím, že má vystihovat drsnou a krátkou srst, připomínající na pohmat smirkový papír, užitečnou při boji. Zajímavé ale je, že podle českého sinologa Timotea Pokory čínský znak „pej" znamená „s krátkou holení". Jiný znak „šan“, který je jménu plemene velmi blízký, má význam „silný a zlý pes".


Buďte trpěliví

Přestože se v některé literatuře o šarpejovi dočtete, že se jedná o špatně vycvičitelné plemeno, není to pravda. Je sice poměrně tvrdohlavý a temperamentní, ale není hloupý, takže je jen na vás, jak jeho výchovu zvládnete a jestli ho dokážete správně motivovat. Hlavně jde o to zachovat si chladnou hlavu a pevné nervy.


Varhánky s věkem ubývají

Šarpej do své kůže jakoby postupně dorůstá, takže srst se nepíná a množství záhybů se zmenšuje. Ale existují rozdíly i mezi jednotlivými psy, některý má kožních faldů na těle víc a jiný méně.

Text: Mirka Koníčková

Z časopisu: PSÍ KUSY